Banky přítel? Proč ne, jen nesmíte nic chtít

Vždycky jsem si říkal, jak chytrý krok jsem to neudělal, když jsem si před mnoha lety zakládal účet u jedné nejmenované banky. Tímto článkem se rozhodně nechci strefovat do „té své.“. Jen jediná komplikace mi trochu rozpumpovala krev v těle a možná to jen ukazuje, že dobrý vztah mezi vámi a bankou může platit pouze tehdy, pokud od ní nic nepotřebujete.

Pokémoni: Trochu průvodci, trochu příšerky

 Netuším, jestli vám něco říká Magmar, Pidgeot, Bubasaur nebo Frenštát pod Radhoštěm. První tři pojmy jsou v Pokébalech, to poslední v Beskydech na Moravě.

„Frajeři, zase podlehli nějakému boomu a teď nahánějí barevné příšerky,“ smál jsem se, když jsem zaslechl o nějaké hře Pokémon GO. Nedávno jsem se procházel v dešti, abych nachodil nějaký ten kilometřík a vylíhlo se mi tak vajíčko s novým Pokémonem. Ano, taky jsem byl lapen do této sítě.

Frenštát pod Radhoštěm město - vlaková zastávka i PokeStop

Světový pohár: Brankář by neměl být největší zbraní

Jako špunt v láhvi. Asi tak se dá shrnout výkon Petra Mrázka, jehož se snažil výběr Evropy odšpuntovat jako nedočkavý alkoholik nejbližší láhev oblíbeného moku. Paradoxně výkon muže s maskou dávala Čechům největší šance na vítězství až do hořkého konce, po kterém most našich nadějí vzplanul, ale dva břehy ještě úplně nerozpojil. Češi ve třetí třetině zahráli dle mého názoru nejlepší dvacetiminutovku na turnaji, ovšem na konci většiny pokusů stál brankář Halák. Slovenský gólman ve svatyni Evropanů sice chytal sebejistě, nicméně jeho soupeři jej prvních čtyřicet minut zase tak moc neobtěžovali.

Pro informaci: Česko v první periodě vystřelilo jen pětkrát (Evropa osmkrát), ve druhé devětkrát (Evropa dvacet jeden krát). Poměr střel se k nám přiklonil až v poslední dvacetiminutovce, ve které jsme vyslali na Haláka třináct ran (Evropa jen o tři méně). Celkový poměr? 41:30 pro starý kontinent. Zbytečné připomínat, že vyhrát jsme potřebovali my.

Myslí to s námi dobře

Včera jsme s přítelkyní vyrazili se podívat na zříceninu hradu ve Starém Jičíně a na rychlostním úseku z Nového Jičína jsem si nemohl nevšimnout varovné cedule, že se nacházíme na místě tragických dopravních nehod. Volant jsem instinktivně sevřel a do mysli se mi vkradl jistý respekt se smyslem pro ještě bezpečnější jízdu. Vždyť jsem se nacházel na místě častých a těžkých nehod.

O kousek dále jsem ale viděl obrovský billboard s tváří nejmenovaného politika s chutí vlastnit široká média a možnostmi ohýbat si zákony směrem ke svému podnikání… Docela jsem se pousmál tomu, jak někteří politici často hlasitě prohazují silácké řeči o tom, jak by reklamní transparenty u silnic neměly být, protože odvádí část pozornosti šoférů od dění na silnici. Na druhou stranu to není jen zmíněný ministr, jehož strana se vůbec neštítí těchto reklamních ploch u cest využívat. Docela tleskám těm, kteří to s námi myslí tak dobře a poctivě, avšak k poctivosti zjevně chtějí dotlačit ty, kteří jsou na jiných „nepolitických“ lodích. Možná jen sypu v tomto zážitku holé nesmysly – proč vlastně nemohou využít reklamních ploch, když už tam jsou? Pokud si ji nepronajmou politické subjekty, pak to udělá ukřičený zelený panák nebo bublinky jistého mobilního operátora.

Ať už tak nebo tak, začíná předvolební kampaň a tváře politických hrdinů, které se ucházejí o zastupitelská místa, se zase začínají usmívat a obracet se na lidi. Je docela důvtipné, kolik jsou politické strany schopny za tyto mediální masáže ochotné a hlavně schopné vyhodit peněz, které jim vlastně dává stát za jejich volební výsledky. Další strany, které třeba nemají tak obsáhlou peněženku, zase krásně udeří na to, co lidem vrtá hlavou a je vlastně s podivem, kolik toho slibují adepti na křesla v zastupitelstvech. Strany obvykle mají cíle na počet míst – je snad i jedno v jakém kraji ta místečka budou. Úplně bezpředmětná je pro tyto politické šachovnice rozsah problémů, které jednotlivé kraje v ČR mají – ne vždy jsou problémy stejné, ale oni chtějí do křesel – to je to, oč se tu hlasuje. Potom mi ale nikdo nevysvětlí, že politika není jen a pouhý byznys… A nevadí, my pošleme stejné lidi alias nejmenší zlo k moci znovu a příště. Na to se mohou politická spektra spolehnout… 

Předluženost regionů ani republiky nás vlastně nepálí…

Vítejte na mém "novém" blogu

Pár hodin mi zabralo, než jsem téměř veškerý obsah mého původního blogu „vzal“ a nakopíroval jej do nového systému a zaregistroval vlastní doménu. Můj předchozí blog www.matson2.webnode.cz již budu používat pouze pro prodej mých e-knih (chci brzy odstartovat). Zájemce o e-knihy prosím ještě o chvíli strpení, vždyť Natašu mohu prodávat až zhruba za měsíc a První poločas teprve prochází povedenou korekturou… Budu moc rád, pokud se na mém novém blogu se starým obsahem „zabydlíte“ a budete se sem vracet…

Přítelkyně slov rozebrala Natašu

Paní Jana Špačková v pozici šéfredaktora vede městský čtrnáctideník Votických novin. V jejím zveřejněném životopise poukazuje i na svou práci v soukromém týdeníku Sedlčanský kraj. Jelikož je paní Špačková velmi znalá i v oboru Filologie (rovněž vystudovala FF UK v Praze), přišlo mi velice zajímavé, nabídnout svou knížku Nataša právě takové personě pracující na volné noze. A paní Špačková zveřejnila na svých stránkách následující souvětí, kterými dokazuje, jak moc je tato paní přítelem slov :-)

Důvěřuj, ale neprověřuj

Říká se: "důvěřuj, ale prověřuj." Vlastně bych to celé mohl zakončit vykřičníkem, protože sám jsem člověk docela opatrný a málo důvěřivý. Už o mě z předchozích článků víte, že se prakticky nebavím s podomními prodejci, zásadně si dávám pozor na platební kartu, mobil nenechávám v hospodě ležet na stole, když si odskakuji na onu místnost... A tak různě.

S přítelkyní jsme se ale nedávno vydali do Budapešti a čekal nás uplně převrácený a překvapivý extrém. Pro vysvětlenou, hledali jsme ubytování v maďarské metropoli za rozumnou cenu - jsem Čech, tak chci kvalitu, kvůli které nebudu muset sahat hluboko do kapsy - ideálně aby to bylo zadarmo. Našli jsme moc pěkné ubytování se skvělou zpětnou vazbou od bývalých klientů. Jak jsme přijeli na místo, uvítala nás paní, která neuměla anglicky. Otevřela nám dveře, dala klíče. Peníze si nevzala, prý si to pak vyřídíme s majitelem. Podle bytu, který měl ještě jeden pokoj plný věcí, jsme si řekli, že patrně budeme něčí spolubydlící. A taky že ano. I v popisu ubytování měl víc než jasně napsáno, že kuchyň i toaleta jsou sdílené. Tohle jsme sami zapinkali.
Místnost majitele bytu byla nejen odemčená, ale dokonce i otevřená. Jeho pokoj na nás zíval s obrovskou televizí, naše ložnice má další velký placatý vynález, na který se dá dívat i dobře ukrást. Majitel bytu nás ani jednou neviděl, prakticky nevěděl, kdo jsme, co jsme zač, do té doby od nás neměl žádné peníze, ale přesto jsme se už bez dozoru pohybovali po jeho domácnosti. Trochu jsme se tomu smáli.

Večer skutečně přišel. "Vítejte. Budu tady jen minimálně, užívejte si života," řekl nám, když se tu večer objevil a potkal nás. "Chcete peníze teď nebo až zítra?" zeptal jsem se ho. "To je jedno," nezáleželo mu na tom. Musím říct, že byt má skvěle vybaven. S přítelkyní se samozřejmě flákáme po krásné Budapešti, ale večer už vidíme, jak nám v lednici přibylo mléko. Nikde v podstatě není ani zrnko prachu, čistota tu vládne nad vším. Kuchyně je plná čajů i minerální vody. "Až budete odjíždět a já tu třeba nebudu, zamkněte a klíče mi hoďte do otevřeného okna..." dal nám stručné instrukce. Dotyčný se evidentně o své hosty umí postarat a nepodezřívá je z ničeho, ba spíše věří v jejich dobrotu, když je ani trochu nehlídá. Takový přístup zažívám poprvé a myslím si, že i naposledy...

Líbil se Vám tento článek? Klikněte na "To se mi líbí" nebo jej sdílejte. Pomůžete mi tím získat nové čtenáře :-)

Jaký národ, taková vláda

               Hádky, překřikování, absurdita? Místo, které žije vlastním životem, kde si každý dělá, co chce a chodí, jak chce? Možná vhodný popis pro kteroukoliv hospodu, kde se rodí často zbytečné debaty nevedoucí nikam - to mluvím z vlastní zkušenosti, protože hospodská moudra mám rád. Vždyť jich sám takových "nevěcných" dost vypouštím.

                Ale já v prvních řádcích o hospodě nemluvím. Na tohle všechno pohlížím, když jakýmsi omylem sklouznu se svou pozorností na náš parlament. Smutné je, že tito “vyvolení” jsou ve své podstatě nejmocnějšími lidmi v zemi, kteří mají opravdové nástroje změnit chod naší ekonomiky k lepšímu. Účty zadlužování hovoří o tom, že dotyční asi nejsou lidmi na svém místě. Jsem docela zklamán tím, jak málo stačí k tomu, abychom dostávali k moci ty samé politické subjekty (a vlastně proč vůbec musíme tlačit do vlády politické strany a ne jedince?), které často opevňují svou moc tím, že si na důležité funkce dosadí své kamarády, kteří znají kostry v jejich skříních. Když výsledky hospodaření těchto pánů a dam hodíme na fiktivní účtenku a podškrábneme, zjistíme, že vlastně žijeme na dluh - ústavičně a pořád.

                Neustálý populismus a rady veřejnosti, aby se chovali tak či onak, mi jen hází do obličeje tuhle frázi: "Občané, my budeme pít víno, Vy zůstaňte o vodě." Však oni zase před volbami přijdou, naslibují možné i nemožné a my zase poslechneme a ten mandát jim zase podsuneme na stříbrném, nebo vlastně zlatém podnose. Pravda je ale jedna, co nám vládne, to si tam posíláme my sami. Jaký národ, taková vláda... Kritizování a hodnocení si necháme k pivu...

Čas je jako hlína

Mohlo by se zdát, jak je čas relativní a neúprosný vůči nám všem. Mohlo by se zdát, jak nespravedlivý je pojem času ke každému bez rozdílu národnosti nebo rasy. Mohlo by se zdát, že každému měří jinak a přesto stejně. Možná jediná spravedlnost je ta, že každý máme svou existenci odměřenou. Nespravedlivost? Nežijeme stejně dlouho. Jednou nás všechny pohltí ve svých spárech a spolkne ve svých dolinách.

Klasici vědí, že jejich díla ale autory dalekosáhle přežijí. A přežijí všechny činy, které uděláte. Každé rozhodnutí učiněno dnes může ovlivnit život zítra. A to nejen váš zítřek. Sonáta Měsíční svit od Ludwiga van Beethovena slavného umělce vyhrává i téměř dvě stě let od jeho smrti. Slovo Robot vyslovujeme dlouho od doby, kdy bratři Čapkové opustili tento svět. A je jedno, jestli Robot přišel od Čapků nebo ne. Jediné slovo vytvořilo v českém národě patřičnou hrdost, ke které bychom se měli upínat. Moderní hokej se také stále otáčí ke své největší legendě - Waynemu Gretzkemu.

Vidíme, že nepřežívají jen umělecká díla, ale i činy. Věra Čáslavská na olympijských hrách 1968 v Mexiku sklopila pohled k zemi. Proč? Hrála sovětská hymna v době, kdy její země byla Sověty okupována. Celý svět její gesto pochopil jako protest. Z těchto lidí by si měl český národ brát příklad a jít v jejich stopách. Nevěřím, že Věra Čáslavská udělala, co udělala, aby ochránila svůj odkaz proti korozi zvané čas. Jednala tak, jak velelo její srdce - bez promyšlenosti nebo postranních úmyslů. Věřila, že její národ si zaslouží něco lepšího než jen medaile.

V poslední době ale vidíme lidi, kteří staví svou kariéru na vyděšenosti druhých - a ti to patrně nedělají, protože jednají srdcem, ale vypočítavostí. Nebo třeba prezident. Nevím, jestli nám vládne člověk na pravém místě, byť názor na to mám, ale jen čas ukáže, jaký odkaz dá této zemi a zda jsme s tímto odkazem vůbec v souladu - i na to mám svůj názor. Momentální činy ovlivňují náš život i životy těch druhých. Otázka je, jak dlouho skutky druhých budou žít a jak dlouho z nich můžeme těžit. I ze špatností můžeme ale mít něco dobrého. Všichni víme, jak začala druhá světová válka. Všichni víme, kam vede nenávist a zoufalství. Je to něco, z čeho bychom se měli navždy poučit, ale na to očividně ještě není svět připraven. Jedno je jisté. Čas je jako hlína, která nás postupně všechny zahrabe.

Líbil se Vám tento článek? Pak mne odměníte tím, že jej odkliknete, že se Vám líbí, nebo jej budete dále sdílet :-) Děkuji

Spodní prádlo neuznávám

                Telefon zazvoní, odsouhlasíte monitorovaný hovor a pak už k vám spustí salvu božsky výhodných nabídek, které přece nemůžete odmítnout. Jsem si jist, že s tím máte bohaté zkušenosti taky. Životní pojištění, léky, levné volání nebo energie, spodní prádlo či švýcarské ponožky. Občas mi tak zavolali a já odmítal a odmítal, neboť nabídkám, které se zjeví u dveří mého bytu nebo ve sluchátku telefonu, nevěřím a držím si je od těla. Je možné, že si škodím, ale pokud si obchodníci vaše číslo převezmou z nějaké databáze (a ještě za něj mnohdy zaplatí) s cílem vám zatelefonovat, případně se staví až k vám domů na trase přes vaše sousedy, myslím, že zlákat vás je především v zájmu toho bajkaře, který vás tlačí do říše pohádkových výhod a cen. Vlastně mnohdy vám nabídnou jednu várku zázračných pilulek nebo knížek zdarma, nicméně ani slůvkem se nezmíní, že se převzetím prvního balíčku zavazujete k odběru – samozřejmě placenému dalších zásilek. Těchto příběhů je plný internet a poslední dobou i televize. A bohužel často se špatným koncem. Navíc s podomním uzavíráním smluv nemám chvályhodné zkušenosti. Na takových podomních vypravěčích je vidět připravenost, díky které manévrují mezi vašimi pochybnostmi.

                Já už na tyto pobídky celkem rezignoval a kolikrát jsem i zvýšil hlas, když vám volají opakovaně a jejich přemlouvání hraničí s psychickým nátlakem. Už však delší dobu mám v sobě zafixováno, že je vlastně štěstí, když mi zavolají a telefonátů si patřičně užívám. Tak třeba, když mi nedávno volali s nabídkou levnější energie, odpověděl jsem, že plyn nemám, že mi jej odpojili, neboť jsem ho neplatil. No a elektřina? Zeptal jsem se, jestli jejich super nabídka bude platit i za tři roky, protože mám před sebou nástup do výkonu trestu a v kriminále budu právě ty tři roky. Paní na druhém konci linky se zarazila, zda to myslím vážně. S těmito věcmi se nežertuje, odpověděl jsem ji stejně chladně, byť jsem v sobě potlačoval smích. Ještě jsem dodal, že mne možná do roka a půl pustí za dobré chování nebo že se pan prezident možná rozhodne otevřít věznice. „Ať vám to tedy rychle uteče,“ loučila se operátorka. Po rozhovoru jsem si uvědomil, že mě na začátku telefonátu oslovila příjmením, takže možná je v nějakém seznamu potencionálních zákazníků napsáno „Novobilský Matěj – bručí, zavolat za tři roky.“

                Takových telefonátů jsem vedl mnoho. Homecredit jsem přesvědčil o tom, že peněz mám podstatně více, než potřebuji a že bych raději půjčil já jim, že potřebuji investovat. Jakési pojišťovně jsem nakukal, že životní pojištění nepotřebuji, protože MNE se nemůže nic stát. Samozřejmě jsem se zbytek dne klepal, jestli jsem se štěstí nevysmál do tváře. Jiná pojišťovna ke mně chtěla poslat svého zástupce a nabídnout mi super produkty, ze kterých se mi podlomí kolena. „Můžu až večer,“ odpověděl jsem. „No a nemůžete dříve?“ zarazili se. „Dobře, čas mám mezi druhou a čtvrtou ráno,“ pověděl jsem. Byl jsem rozhodnutý, že pokud budou souhlasit, vstanu a obchodníka si vyslechnu, když už by se kvůli mně někdo tak brzo-pozdě trmácel na schůzku. „To se asi nedomluvíme, pane Novobilský,“ bylo mi řečeno. Mohl jsem se tak věnovat svému snění a chrápáním bavit sousedy.

„Chcete naši kabelovou televizi?“

„Nechci, chodím se dívat k sousedovi.“

„Neměl byste zájem o luxusní švýcarské pánské trenýrky?“

„Ne. Já spodní prádlo nenosím. Neuznávám ho.“

„Mobilní tarif se širokou škálou možností.“

„Jestli jej můžu využít i na telefonní budku…“ Prý to nejde…

„Co tak, nějaké pilulky pro zdravější život?“

„Už tak mám dost prášků od svého psychiatra…“ jednou je asi dostanu.

„Co tak perfektní holení, pane Novobilský?“

„Už dvacet let se neholím.“

                Uchýlil jsem se tak trochu ke lhaní, ovšem když už někteří nechápou jasné ne a ještě to zkoušejí kupříkladu na starší lidi, nemyslím si, že zvýšený hlas něco vyřeší. Ani moje šprýmy nic nevyřeší, ale když už volají, proč se nervovat a odmítat? Je to vlastně dárek na zlepšení nálady, takže alespoň k něčemu prospěšný ten telefonát je. Ještě si myslím, že dotyčný, který mi volá a jen dělá svou práci, si nezaslouží, abych na něho řval – takových je určitě mnoho. Možná se některým z vás nelíbí, že všechny telefonáty považuji za neférové a s postraními úmysly. Možná jsem si nechal utéct nějaké korektní a výhodné nabídky, ale pokud si nějaká společnost převezme telefonní číslo od jiné strany (třeba i za peníze), pak už mi ve vzduchu nějaký ten nesolidní úmysl zapáchá. Tímto způsobem se samozřejmě nebavím s operátorem, od kterého mám mobilní tarif; s pojišťovnou, u které mám povinné ručení; poskytovatelem internetu, díky kterému píšu svá moudra; a tak dále…