Fajný rok jen s fajnýma lidma

Tož matička Země se nám zase o kousek odkutálela a my u té příležitosti trochu zpráskáme nebe fajnýma petardama.

Vánoční stromeček na náměstí Frenštát pod Radhoštěm

Ještě jsem zažil virtuální dobu kamennou. Rozdíl mezi dneškem a patnáct let starým včerejškem je vysoký

Jak se díváte na dnešní dobu, které dominují internet a dotykové displeje? Jako člověk poměrně mladý jsem však moc rád, že jsem zažil ten určitý čas spojený s dobou „kamennou,“ kdy jsem chodil ven s kamarády, v zimě jsme bruslili, váleli jsme jeden druhého ve sněhu, nebo jsme zkoušeli pevnost ledu v řece (na vlastní nohu). Dnes nic z toho děti nedělají – ano, chybí jim to podstatné – zima se vším všudy. Dnes, těsně po Vánocích, o sněhovou vločku jaksi nezakopnete. Jediné zasněžené místo vidím na hoře Radhošť vypínající se vysoko nad Frenštátem… Ale o tom má další moudra zabalená v tomto příspěvku nejsou.

Cítíte to stejně?

Vánoční svátky. Po roce k nám opět přispěchaly a signalizují blížící se konec roku. Vánoce ale nemají být zastávkou, kde by se člověk měl ohlížet za sebe. Možná ani ne před sebe. Měl by se zastavit v okamžiku, který je právě nyní. Měl by se ohlédnout kolem sebe a užít si těch, které má rád a být jim na blízku. Jen s milovanými mají tyto okamžiky smysl. Chtěl bych Vám všem popřát mnoho zdraví a snad i bohatého Ježíška, byť si myslím, že pravé bohatství pod stromkem nikdy nenaleznete. To je vždy kolem něj. V tvářích rodiny a přátel.

Hezké svátky a děkuji, že mě čtete.

Třeba si uděláte čas a budete si chtít přeíčst mou e-knihu První poločas

Mohli by nás mimozemšťané změnit?

Jsou tak zářivé, jsou tak jasné, jsou jich kvanta. A ještě více. Koho občas nefascinuje pohled upřený tam nahoru, tam do toho nekonečna s rozesetými hvězdami. Je tam ještě někdo takový, kdo se dívá na oblohu a přemýšlí, jestli kolem nějakého z těch svítivých objektů rotuje planeta podobná té naší? Pokud ano, pokládají si její obyvatelé stejnou otázku? „Jsme tam sami?“ Převratná by byla odpověď, ať už „ne,“ ve vesmíru nikdo jako my není, nebo „ano,“ někde tam v té černočerné tmě je i někdo další. Škoda jen, že jasné rozhřešení nemáme a možná ani nikdy mít nebudeme, ale kdo ví. Vesmír je moc velký a my zase tak malí. Lidstvo v porovnání s vesmírem samotným není ani kapka v moři. Nejsme nic, přesto jsme výjimeční v drobném jezírku, které už známe – nenalezli jsme žádný jiný život než ten na té naší krásné modré planetě překypující životem. Své pohledy mácháme v onom jezírku, ale za „rohem,“ pár světelných let opodál, je ještě pořádný oceán. A ten čeká, až se do něj ponoříme a objevíme nové záhady, které se pokusíme rozplétat. Věda se posunula od dob Keplera nebo Štefáníka o skutečný parník kupředu, ale v hledání života ve vesmíru se pořád nacházíme na startovní čáře. Jednou nohou zcela určitě.

Překročit svůj stín znamená překročit sám sebe

Proč pracuju někde, kde mě to nebaví? Proč se obklopuji lidmi, kterým nevěřím? Proč dělám to, co škodí mému zdraví? Proč vědomě ubližuji druhým, abych se kvůli tomu mohl sám trápit? Proč nejdu za svým snem? Proč jsem vystoupil ze svých ideálů a nechal se skrýt ve vlastním stínu toho, po čem jsem kdysi toužil? Nejedná se o výčet toho, co cítím v současnosti já, ale možná si občas podobné dotazy sami pokládáte. Ne možná, určitě se občas sami sebe ptáte. Děláme to občas všichni, že ano?

Všechny cesty někam vedou

Tvůj nápad, Tvá cesta...

Malý človíček, co se svou rebelii vyplul rozrážet ledové kry. Možná tak nějak jsem se cítil, když mi v hlavě zajiskřila myšlenka o budoucím prodeji mých elektronických knih. Hodně jsem přemýšlel a vyprodukoval bolestivý nápad – proč o hodnotě mého psaní nemohou rozhodovat sami čtenáři, kteří si sami určí, kolik mi zaplatí? Svá první moudra obalená do elektronické vazby jsem publikoval přes jedno vydavatelství, nicméně před koncem licenční smlouvy jsem měl trochu jiný záměr: „Pošéfovat si to po svém – vlastní cestou.“