Je řada věcí, které o sobě můžu napsat, ale těžko říct, co
z toho je zajímavé. Narodil jsem se v pátek 30. března 1990 – jsem tak
docela čerstvě jarní dítě. Od zamotané základní školy, kde jsem vyváděl různé
klukoviny, jsem se docela rád věnoval psaní. Svůj zájem jsem věnoval
počítačovým a konzolovým hrám, k nimž jsem psal recenze. Bavily mne i
slohové práce, ale zrovna na základce jsem rozhodně nevyčníval. Čtení klasické
literatury mne začalo bavit až snad rok před maturitou „díky“ povinné četby.
Pamatuji si, že jsem se těšil na to, až si přečtu něco, co mne skutečně bude
bavit a ne to, co číst prostě musím. No a od té doby čtu a píšu…
Právě před maturitou v roce 2012 jsem napsal svůj první
román Nataša (vydáno 2015 jako
e-kniha), který mne docela překvapil lichotivou prodejností – samozřejmě
subjektivní názor, ale mne to udělalo radost… V roce 2016 chci vydat další
ze svých knížek První poločas, která
bude pojednávat o mladíkovi z kotliny Beskyd. S příběhem jsem se
duševně spojil, neboť věřím, že pokud člověk o něco opravdu stojí a bojuje o
to, měl by to i získat. A pokud to nezíská, snažil se málo. Možná je to
naivitou obalený názor, ale je můj a je to něco, v co skutečně věřím a
doufám, že to tak funguje.
Když jsem byl malý kluk, rodiče mě a bratrům pořídili psa –
nebyl čistokrevný. Jeho úderné jméno Rocky ale s drsností nemělo nic
společného, protože Rocky se stal členem naší rodiny pro svou oddanost a smysl
pro porozumění. Jelikož černý chlupáč zažil mé dětství, pubertu i dospělost,
nestydím se říct, že jsem si k němu vytvořil úzkou vazbu. Bohužel
v roce 2013 jsme museli našeho psa odevzdat na věčnost, neboť byl těžce
nemocný. Od té doby jsem se stal členem
Moravskoslezského spolku na ochranu
zvířat, kterému se občas snažím získávat nějaké peníze nutné na provoz. I když
to bývá jen kapička v moři, je nádherný pocit podpořit dobrou věc. Proč
jsem členem takového spolku? Uvědomil jsem si, že lásku, jakou od mé rodiny a
mne dostal nějaký Rocky, štěňátko, které se narodilo jaksi navíc, nedostává
řada zvířat. I pro svůj pocit, abych nestál nečinně, jsem takovou organizaci
vyhledal a snažil se v rámci svých možností pomoci.
Se spolkem na ochranu zvířat jsem spojen pořád, protože si
myslím, že člověk, který nestrádá a nežije si špatně, by měl pomáhat – a proč
ne zrovna zvířatům, když jsou mi blíže?
Když jsem dopsal svou novou knihu První poločas a předal ji
na korekturu, musel jsem přemýšlet o tom, jak tento příběh dostanu ke čtenářům.
Nabízely se jisté možnosti, především ji dát vydavateli.
Ale pak jsem si říkal,
proč mám dávat vydavateli mou tříletou práci, aby ji jen převedl do jiného
elektronického formátu a prodával a většinu zisku si rozdělil spolu
s prodejcem? Nebylo by lepší, abych si e-knihu prodával sám a nedal větší
část zisku z prodeje spolku na ochranu zvířat? Jasně, vydavatel za vás
vyřeší reklamu, ale já věřím, že dobrý příběh si své čtenáře najde i tak. A
pokud ne, pak můj spisovatelský sen nestojí za větší snění a zasloužím si tvrdé
probuzení a vyfackování realitou. Člověk by měl umět prohrávat, myslím si… Za
kolik mám ty knížky prodávat? Proč nedat cenu dobrovolnou? Tak bude dobrovolná…
Nechť každý zaplatí tolik, na kolik si mé psaní cení. A mé e-knihy jsou
dostupné na stránkách www.matson2.webnode.cz
Není vůbec vzácnost, že se mé psaní velice často dotýká
městečka Frenštát pod Radhoštěm, kde jsem strávil celý svůj život. Přes jisté
výhrady k vyžití v této obci si myslím, že se jedná o nejkrásnější místo
na světě. Vůbec nebudu lhát, když řeknu, že jsem do malebné části Beskyd
zamilován a mé srdce tam navždy zůstane bez ohledu na to, kde bude má fyzická
schránka. Frenštát není to jediné, k čemu cítím náklonost. Srdeční
záležitostí je pro mne ostravský Baník a hokejové Vítkovice.
K oběma
klubům jsem přičichl jako malý kluk – vzal mě tam nejstarší bratr. K čemu
jsem doslova přivoněl sám, byla Ukrajina. Nevím proč nebo z jakého důvodu
jsem na střední škole začal pociťovat touhu podívat se někam na východ.
Hodně jsem přemýšlel o Litvě, Rusku, Bělorusku a Ukrajině. Nebyly peníze na to, abych si mohl vybírat, tak jsem nejel nikam a v rámci tréninku Angličtiny si začal psát s jednou Ukrajinkou, která mi pomáhala s knihou Nataša. Po nástupu do zaměstnání jsme se s kamarády vypravili do Černobylu – snili jsme o tom už nějakou dobu a konečně nastal čas, kdy jsme si to mohli dovolit. Jelikož jsme měli problémy sehnat ubytování, oslovil jsem onu Ukrajinku, se kterou jsem si už rok psal, aby nám pomohla najít něco v Kyjevě. Ona souhlasila a stalo se… Už několik let jsme pár.
Někdy se lidé podivují, kde spisovatelé berou inspiraci. Já
ji ždímám ze svého okolí. To nejlepší, co mne v životě potkalo, je má
rodina, přátelé a přítelkyně. Taky si myslím, že člověk může udělat hodně
hloupostí, ale to, na čem skutečně záleží, jsou naši blízcí. Vždyť za kým
půjdete, až vám bude mizerně?