Mrkněte na e-knihy, které jsem napsal. Kupte si je za DOBROVOLNOU CENU

úterý 8. listopadu 2022

Novinky které vás rozpláčou

Předražené školství

Vášnivá ekonomická debata se v pátek večer odehrála v restauraci Na obecní v Dolní Lhotě nedaleko Horní Lhoty – případně v kterékoliv jiné hospodě v Česku. Na tradičním každodenním fóru předních zdejších odborníků se řešilo například české členství v EU i NATO, postoj Dolní Lhoty k Tibetu, avšak největší shoda ze všech témat panovala na možné reformě školství, jež by zahrnovala celkové zrušení všech vzdělávacích institucí a převedení všech učitelů do zemědělství a do fabrik, kde momentálně chybí lidi.

„Školy jsou k ničemu, učitelům se furt přidává, přitom mají pořád volno. Podívejte se na mně,“ poukázal pravidelný návštěvník zdejších diskusí, který právě dopil své patnácté pivo. „Já do školy chodil jenom v zimě, páč tam bylo teplo, a kde jsem to dotáhl. Naučila mne vysoká škola života. Zrušil bych to všechno, pak budou peníze,“ dodal poté Miroslav Namol.

Pravdou však zůstává, že školství je výraznou položkou na straně výdajů státu a jeho úplné zrušení by přineslo potřebné miliardy do rozpočtu, navíc by se už nikdy nemusely řešit platy učitelů a rekonstrukce škol. Je s podivem, že s tímto návrhem ještě nepřišla sama vláda.


Školství brzy přejde do režimu Game Over 

 

Zdravotnictví by mohl nahradit Google

Zcela obdobně logické – tedy jako zbytečnost, by se mohla zdát potřeba zdravotnictví. Většina lidí si své nemoci může jednoduše zjistit na vyhledávači Google, a tudíž každý si může snadno ověřit, že pokud kýchne, tak velice pravděpodobně trpí rakovinou, nebo má tumor, a tím pádem není nutné chodit k obvodnímu lékaři, kterých je nedostatek.

„Podle našich průzkůmů jsou lidé jen simulanti a ve skutečnosti si s velkým množstvím nemocí poradí imunitní systém, a na to, na co je vrozená ochrana vašeho organismu krátká, tak tam nemá smysl do toho člověka vrážet drahé léky. Nakonec umrtnost každého zdravotnictví, i toho sebelepšího, je sto procent, takže tímto postupem se standard a efektivita péče nijak nezhorší,“ obhajuje reformu zdravotnictví, tzv. Lex exitus náměstek Ministerstva zdravotnictví Evžen Paralen.

Podle Paralena se musí ministerstvo zaměřit na dlouhodobější cíle, mezi které léčba lidí, kteří stejně jednou umřou, rozhodně nepatří.

S navrhovaným postupem souhlasí i Vratislav Ibalgin z farmaceutické aliance Léky i čipy z Asie, podle kterého by se přechodem od lékařů ke Googlu mohl vyřešit i problém s nedostatkem léčiv v Evropské unii. Pokud se nebudou předepisovat léčiva, nemůže jich být logicky nedostatek. Nemůžete mít něčeho nedostatek, když to něco nepoužíváte.

 

Pacienti čekájící na Wi-Fi připojení, aby si mohli na internetu vyhledat svou diagnózu
 

Všechny neziskovky pryč

Mnozí odvážní politici, kteří proti neziskovkám navzdory nedemokratickému režimu v ČR dlouze a hlasitě bojovali – zcela neohroženě, budou snad konečně ve své odvážné iniciativě vyslyšeni. Neziskové organizace, které, jak všichni víme, jen vysávají státní kasu, by se mohly poroučet a jejich penězovody snad budou navždy přerušeny. Konečně se snad tedy dočkáme uzavření neziskových organizací, jako jsou například dobrovolní hasiči či horská služba. Výjimkou by měla být pouze jedna z neziskovek – jen náhodou ta největší, a sice fotbalový svaz. Fotbal je totiž nedílnou součástí kulturního vyžití všech hospod, a tak by měl být zachován.


Stát konečně začne šetřit. Hasiči ať si hasí třeba bundami

 

Ronaldo míří do Baníku

U fotbalu ještě chvíli zůstaneme. Podle zdroje blízkého ostravskému Baníku, pana Vítězslava Lháře, je přestup slavné portugalské legendy do Ostravy jen věc několikamála formalit a doladění některých parametrů. Cristiano Ronaldo, zatím ještě hráč Manchesteru United, je v Anglii údajně velmi nespokojen, neboť klub nehraje Ligu mistrů, což hvězda údajně v několika nocích proplakala do polštáře. Baník prý může hráči poskytnout veškeré potřebné zázemí, například nejlepší fanouškovskou základnu v Česku, či přímé vlakové spojení do Frýdku-Místku. Navíc by si Ronaldo konečně mohl zahrát proti týmům, jako je třeba Karviná nebo Jablonec.

Jediným technický zádrhelem by však mohl být požadovaný plat famózního fotbalisty, který se rovná rozpočtu klubu na několik stovek let dopředu. Pomoci by ale mohl Dopravní podnik města Ostravy, který nabídl, že by Ronaldův plat mohl sponzorovat z prodeje jízdenek. Podle posledních propočtů by tak nově celodenní lístek na MHD v Ostravě mohl stát přibližně půl milionu korun. Důchodcovská jízdenka by ale mohla vyjít jen lehce nad dvě stě tisíc. Odměnou nám však bude Ronaldo v České lize, kterou si chce zahrát jistě každý hráč, který to má v hlavě v pořádku.


Baník již brzy oznámí velký přestup

 

Státní pokladna poprvé poputuje na kultovní výstavu po Česku

Nebývá to zvykem, ovšem Ministerstvo dluhu (dříve Ministerstvo financí) na svém pátečním zasedání rozhodlo, že umožní občanům České republiky živě nahlédnout do státní kasy, a to i s kompletním rozpočtem na celý příští rok. Výhodou státního rozpočtu je ten, že se vejde do běžné kšiltovky. Bohužel po krizových letech 1993 – 2022 už ani necinká – zmizely už i poslední drobné.

Na státní rozpočet jsme se zeptali ministra financí, respektive dluhu, Zbyňka Stanjury. „Jaký rozpočet? Koho jste potkali, co vám to nalhali? Stát žádné peníze nemá, jen ty, které si půjčí. V posledních letech se nám ale zadlužování České republiky daří snižovat, ne však proto, že bychom lépe hospodařili, to pane Bože vůbec ne. Zadlužení se snížilo proto, že už nám nikdo nechce půjčit,“ pyšnil se ministr, který mimo mikrofon potvrdil, že Česku už, na rozdíl od minulých let, nechce půjčit ani Home Credit.


Úředník z ministerstva financí zahájil výstavu státního rozpočtu

 

Pohled do budoucna přináší diplomatický střet s Chorvatskem

I když současnost vypadá tak nějak všelijak, nebo spíše úplně beznadějně, podle známého věštce Jiřího Rumburaka ne všechno bude tak černé, jak se na první pohled zdá. Samozřejmě jiskření na mezinárodní scéně bude i nadále pokračovat. Už za dva roky údajně vypukne diplomatická šarvátka mezi Českou republikou a Chorvatskem. Důvod? Češi už nebudou jezdit na dovolenou na Jadran, což zcela paralyzuje chorvatskou ekonomiku a zejména tamní pivovarský průmysl, který nebude mít komu vyrábět. Naše sandále a ponožky, a také vůni řízků mezi dvěma chleby budeme my Češi ve vší parádě předvádět u vlastního moře v Královci, který nám daruje za pomoc Ukrajině prezident Volodymyr Zelenskyj, který se chystá reformovat i další osvobozené oblasti, které okupoval Kreml. Zelenskyj by rád reformoval například Moskevskou i Rostvoskou oblast (dříve patřilo Rusku, pozn. red.). Ukrajina se, jakožto nový majitel Sibiře, stane největším dovozcem plynu do Evropy. O detailech se však bude teprve mluvit na půdě Evropské unie, které v té době z členských států bude předsedat právě Kyjev.

Na sportovní scéně například v roce 2033 naopak nečeká nic nepředvídatelného, nebo něco, co by v dnešním pohledu mohlo nějakým způsobem překvapit. Jaromír Jágr vstřelí rozhodující gól sedmého zápasu Stanley cupu a v dresu tučňáků z Pitsburghu si navlékne na prst další prten za tuto slavnou trofej. V české lize bude samozřejmě dominovat Baník, který vyhraje svůj sedmý titul v řadě, avšak ve finále Ligy mistrů opět propadne s Barcelonou, a tak v Ostravě budou sezónu (i přes výhru národního poháru) hodnotit jako neúspěšnou. Derby Sparta – Slávia bude ozdobou druhé ligy a česká ekonomika se konečně zvedne na úroveň Konga.

Ve společnosti ale čekáme napětí, zejména pak prodavačky z Kauflandu si opět budou stěžovat, že neví co s penězi. Na příliš vysoké platy a skvělý životní standard budou v roce 2042 upozorňovat i odbory, které budou poukazovat na to, že není normální, aby každý Čech vlastnil dva byty a tři Porsche, a že vlastně není za co demonstrovat. Tou dobou je však už nikdo nebude poslouchat, protože Jaromír Jágr ukončí hráčskou kariéru v NHL, do které jej v roce 2025 jako prvního hráče v historii už podruhé v životě daftují. Jaromír Jágr bude jen trochu zklamaný, protože Gretzkyho v historické tabulce překoná o pouhý jeden bod.

Co se týče obsazení politické scény, tak tam nás žádné změny, ani po roce 2056 nečekají. Budou tam pořád stejné tváře – jen v jiných barvách, tedy stranách.


Ukrajinská mapa – oficiálně ještě nebyla aktualizována o území Ruska, které osvobodila (tj. bývalé Rusko)

 

Článek se nezakládá na pravdě, lžu si, o čem se mi zachce lhát.

čtvrtek 13. ledna 2022

Jdou tam, odkud druzí utíkají. Riskovat život pro druhé je podstata jejich práce. Rozhovor s ppor. Alešem Kupským, velitelem hasičského sboru Brno-Líšeň.

V České republice byli hasiči vždy vnímání s respektem a uznáním. Jejich fungování závisí na dostatku lidských kapacit z mnoha profesí. Lidí však mají u hasičských sborů nedostatek, a to zejména kvůli nárokům na uchazeče. Hasiči potřebují nejen fyzicky a psychicky odolné jedince, potřebují také týmové hráče.

Rozhovor s ppor. Alešem Kupským navíc zdůrazňuje, jak by každý z nás mohl hasičům usnadnit jejich práci, na které může jednou záviset vaše přežití...

 

 

pátek 28. srpna 2020

NASA by si v Česku ani neškrtla

 Zatímco Spojené státy americké si jen hrají a věnují se zcela primitivním věcem – například přistání člověka na Měsíci či stavbě dlouhodobé základny na jeho povrchu, Česká republika řeší daleko obtížnější a hůře realizovatelné cíle – například Praha by ráda postavila dva kilometry dlouhý chodník. Brno by rádo kolonizovalo pole na předměstí, kde by chtělo postavit několik nových bytů!

Největší překážku má za sebou - dostal zelenou od úřadů - od všech třiceti



Je to k smíchu? Kde že. Všichni víme, že postavit chodník nebo pár bytů není tak těžké, jak se může zdát. K chodníku stačí trocha betonu, k baráku zase několik cihel. Úplně jinou dimenzí však zůstává stavební povolení, jehož získání je na úrovni ne kolonizace Měsíce, ale spíše se rovná letu do jiné galaxie. „Ať si zkusí NASA získat v Česku stavební povolení třeba na dětské pískoviště! To jim najednou bude těch všelijakých EXPERTŮ málo,“ je přesvědčen Aleš Naštvaný z Neratovic.

Šikovné české ručičky mají při stavbě problémy jen s formuláři

„Nesmysl!“ brání špatnou pověst českých stavebních zákonů tiskový mluvčí Ministerstva pro místní rozvoj Pavel Nestavím. „Dětské pískoviště v Česku postavíte rychle. Prakticky hned, jak na něj dostanete povolení. To zpravidla máte do deseti let,“ dodává. Když jsme se jej zeptali, zda není deset let příliš, logickým argumentem tento dotaz zodpověděl a nás svou chytrostí jasně uzemnil. „Podívejte se, když chcete něco stavět, musíte mít jasný plán, co s tou stavbou budete dělat. Dáváme vám dostatek času na přemýšlení o smyslu vašeho kroku! Buďte za ten čas vděční!“

Po přistání na Měsíci by Američané rádi letěli na Mars. Na razítko od českých úředníků si ale ještě nevěří

Ačkoliv takoví Američané si krátili čas nesmyslným hopsáním po půdě Měsíce a na realizaci tohoto cíle vypotřebovali celé desetiletí, Češi usilovně pracovali na dokončení dálnice D1. Jeden z úseků by mohl být hotov už po šedesáti letech od zahájení jeho stavby. Jsou snad Američané ještě na Měsíci? Nejsou! Byli tam jen pár hodin, zatímco my máme silnice pořád. V tom je jasně vidět, kdo je lepší a kdo přemýšlí prozíravěji. A kolonizace Marsu nás může nechat naprosto v klidu. My totiž míříme ještě dál – chceme dálnici až do Vídně, tedy propojit naši dálnici s tou rakouskou, která končí hned u českých hranic.


Podobně dopadli také staří Egypťané. Před pár tisíci lety chtěli na území ČR postavit několik pyramid. Kameny z Nilu byly již ve střední Evropě. Vše se ale zastavilo na stavebním povolení. Údajně už ale starým (teď už mladým) Egypťanům schází pouze šestnáct razítek českých úřadů. Pyramidy by mohly být hotové zhruba ve stejný čas jako tréninkový stadion pro Sáblikovou, tedy už za 386 let.

 

Článek je vylhaný a ironický

středa 1. dubna 2020

Alkoholový vlak nám uniká, varují přední čeští pijáci

A není to jen fráze, která má pouze vyděsit. Na tom se ostatně shodnou šéfové pivovarů i ministr pro místní rozvoj alkoholismu Jan Vypil, podle nějž čeští rodiče dělají zásadní chybu – neučí své děti od malička pít.
Uznávaný český alkoholik hodnotí své dosavadní úspěchy

sobota 15. února 2020

Český hokejový tým si na mistrovství světa pomůže Hakou a chce alespoň zlato!

Už je to deset let, co český národní tým naposledy získal na mistrovství světa v ledním hokeji zlatou medaili. V roce 2020 se Český svaz ledního hokeje dohodl, že další triumf vybojují na šampionátu v roce 2020 ve Švýcarsku. Podle svazu cesta na světový trůn není vůbec jednoduchá, ačkoliv se může zdát, že o tom rozhodují samí hokejisté na ledě, někdo jim musí připravit podrobný plán. Například říct, kdo dá v které minutě gól a jakým výsledkem vyhrajeme. Na to svaz v posledních letech neměl čas, protože řešil daleko naléhavější věci.
Podle našich informací nebudou Češi dodávat na mistrovství světa jen puky, ale nově také led


Například dresy

„Vymazali jsme z našich dresů moravskou i slezskou orlici čistě proto, abychom dali jasně najevo, kdo to tady řídí a kdo tomu šéfuje,“ odpověděl pro týdeník Mladá fronta včera šéf hokejového svazu Tomáš King. Někteří hokejoví experti, v čele například s Romanem Šebrlem či Jiřinou Bohdalovou, tvrdí, že vlastně ani on lev není moc lvem, ale že spíše připomíná něco jiného. Někdo říká, že se logo lva na dresech nápadně podobá znaku, který na svých vozech má společnost Scania.
„Nesmysl. Nevím, kde jste to sebrali. Že nás Scania sponzoruje, ještě neznamená, že si na dresy vlepíme její znak,“ odmítá King. Ano, dejme tomu, že se jedná o nepodložené spekulace nezakládající se na pravdě. Vždyť samotné dresy stály pakatel (pouze půl milionu) a svaz zaměstnal na pouhý rok. Navíc, podobným směrem se vydala třeba i hokejová Francie…
Čeští hokejisté při tréninku tance Haka

Dorostenecká liga…

Geniální tah, při kterém svaz vyloučil mimo jiné tým, který patřil k nadprůměru a neměl daleko od medaile. „Nemají hokejovou akademii. Možná jsou dobří, ale u nás prostě hrát nebudou,“ tvrdí King. Zejména moravské kluby se tak v kauze obrátily na civilní soud. Svaz dostal pokutu, která je už v milionech. „Řekl jsem, že u nás hrát nebudou!“ opakuje King. V moravských hospodách se i hned začalo mluvit o poškozování moravských zemských zájmů. Oficiální prohlášení například vydal i jeden non-stop klub z malé vesnice na Zlínsku: „Nabral bych je vidlemi. Hokejový svaz vyškrtl náš znak a pak vyřazuje i moravské kluby z juniorské ligy.“ Pan Jiří Štamgast navíc připomíná, že liga měla být podle soudního rozhodnutí odložena, nicméně hraje se dál, jen pod názvem jakéhosi poháru. Právě za to dostává český svaz opakovaně pokuty, které se postupně zvyšují. „Jsou to peníze pro juniory, pak se nedivte, že na mládež nejsou peníze, když si je stát od nás bere,“ brání dorosteneckou soutěž její šéf František Nedospělý.

Čínská hokejová reprezentace ve druhé lize

Čínští hokejisté byli zapracování do třetí nejvyšší české soutěže, aby zde dostali šanci připravovat se na domácí zimní olympijské hry. Je třeba objektivně říci, že čínský národní tým již učinil velký posun kupředu – v době, kdy naši odborníci psali tento článek, Čína u nás odehrála třicet zápasů, z toho jeden prohrála až v prodloužení. Dvacet devět proher je bohužel jistou kaňkou. Nicméně celá soutěž je přítomností čínských draků ve druhé lize (třetí nejvyšší v ČR) velice zatraktivněna. Kam Čína přijede, tam padá hodně gólů. Vždyť průměrně v každém klání inkasují 9,6 branek a diváci góly milují, takže atraktivita bez pochyby vzrostla… A o to přece jde.
Hokejový svaz zpřísnil kritéria pro výběr rozhodčích

A nyní horká novinka

Podle důvěryhodného zdroje z jedné zapadlé sázkové kanceláře z Mostu bude český národní tým na mistrovství světa ve Švýcarsku před každým zápasem předvádět legendární tanec Haka, jako jej ukazuje před každým duelem třeba ragbyový tým Nového Zélandu, či před svými vystoupeními i Jaromír Soukup. „My se rozhodli, že na příští mistrovství světa chceme minimálně zlato a uděláme všechno proto, abychom jej získali! Soupeři se nás budou bát, jen co vstoupíme na led!“ ujišťuje trenér národního týmu Miloš Říha, který v rámci promyšlené koncepce Českého svazu ledního hokeje bude i přes spokojenost s jeho prací vystřídán…

Tento článek je i přes některé pravdivé informace jen ironie a rozhodně by neměl být použit jako zdroj pro seriózní debatu.

úterý 17. prosince 2019

Vydávám e-knihu Tajemství osmého města: Signál naděje





Zhruba před dvěma měsíci jsem připravil svou novou e-knihu, která je na rozdíl od těch mých předešlých podstatně kratší, ale stejně jako ty předešlé, i tady bych rád přispěl k možnému zamyšlení se nad něčím hlubokým – jak už to tak u mě bývá – určitě i smyslným (haha). Lidstvo jako takové je sice druh, který přes rozdíly rasy, barvy pleti či náboženských vyznání je všude na světě pořád tím samým zástupcem přírodní říše, z pohledu národů a právě kvůli před chvíli jmenovaným atributům jsme velmi rozdílní a jiní. Některé rozdíly jsou dokonce na tak vysokém stupni, že máme mezi sebou vykopaný nepřekročitelný příkop, který je ke všemu ještě zaminovaný. Může v dnešní době nastat situace, kdy se jako jeden druh spojíme a budeme držet při sobě? Mám o tom osobně nějaké pochybnosti, ale rád bych se mýlil. 

Co když půjde o obranu planety před mimozemským útokem? I zde se podle mě najdou ti, kteří budou ochranu Země bojkotovat – a o tom je má e-kniha. Stáhnout si ji můžete do svého mobilního telefonu, do tabletu, počítače či čtečky e-knih… Prosím Vás o zvážení nějakého finančního příspěvku a o nějaké to hodnocení na jednom z knižních webů – jako ne příliš známému autorovi to moc pomůže… Příběh máte přečtený za chvíli…

Ke stažení e-knihy přistoupíte po kliknutí na její obálku v pravé části blogu.


pondělí 16. prosince 2019

První poločas - 3. sousedovo tajemství


3. kapitola

                Kéž by se Patrik mohl chvástat zázračným fotbalovým uměním, kterým by oslňoval prořídlé řady příznivců Motoru Frenštát. Poslední dobou ochozy plní jen pár věrných důchodců. Motor prohrává, co může, a tým se chlácholí, že přijdou lepší časy, ale ono ne. Patrik Kroupa už ani neví, kdy se trefil naposledy. Útočník bez gólů je jako rybář bez prutu – je bezmocný. Možná
až zbytečný.

Na těch bezduchých utkáních jsou především věční kritici. Fotbal Motor Frenštát se zrodil v roce 1956 a vlastně neprožil žádné úspěchy. Zcela průměrný, letos podprůměrný mančaft čeká
na světlejší zítřky celou věčnost. Nad vodou tento klub drží skupina nadšenců, kteří se na fungování aktivně podílejí, nicméně nic z toho prakticky nemají. Až tedy na některé. Fotbal je radost, což je štěstí kopané v tomto městě.
„Kravina s kulatým nesmyslem?“ podivuje se soused potkávající Patrika s černou brašnou přes rameno.

„Musím se hýbat, jinak si zadělávám beerceps,“ žertuje Patrik
a poplácá si břicho. Před jejich domem jsou dvě lavičky, z nichž jedna je už poničená. Pan Štěpán mířil na jednu z nich oděn do rozepnuté šedé bundy, pod kterou měl ale už bílý nátělník, to aby neprozradil své fotbalem zalité srdce. Obvykle vychází ven,
když je hezké počasí. Posedět před dům a přečíst si noviny.
A aby utajil svou fotbalovou horečku, sportovní rubriku čte až doma. Z novin ji vytahuje. Pro jistotu.

                „Tak co, pane Štěpán? Co je ve světě nového?“ pozastavil se Patrik před cestou na malinký stadion, aby podiskutoval s oblíbeným sousedem. Starého pohodáře měl každý rád, kliďas se srdcem
na svém místě uměl vždy i nechtěně pobavit.

„Představ si, poslanci zvýšili daně, nejspíš proto, aby si mohli zase přidat na platech,“ pravil.
„Mají málo peněz, pane Štěpán. Přece nechcete, aby si museli například bydlení platit ze svého,“ prohodil jízlivě Patrik. Černou brašnu, ve které měl naskládané své staré světle zelené kopačky se žlutými tkaničkami, ručník a vodu v láhvi, položil na chodník, aby se mohl s panem Štěpánem pobavit ještě víc, neboť měl nějaký čas nazbyt.

                „Něco ti povím, cucáčku. Jestli chceš vědět, jaký jsme národ, podívej se na prezidenta a vládu, kterou jsme si zvolili. Tak třeba prezident bude vždycky zrcadlem naší společnosti. Jací jsme lidi, takového máme prezidenta!“ přemýšlel pan Štěpán.

„Vládne nám to, co si zasloužíme. Pane Štěpán, budete se dneska dívat na fotbal?“ zeptal se Patrik.
„Vidím to na relaxaci a nicnedělání,“ odpověděl mu soused.

„A jak vidíte ten prvoligový hit?“ zajímá se Patrik o tip k zápasu Baník se Spartou.
„Ale, dej už pokoj s tím fotbalem, ogare jeden,“ usměrňoval Patrikův dotaz starý pan Štěpán.
„No, já si teda vezmu těch svých pár švestek a půjdu si zahrát ten náš krajský šlágr,“ zažertoval Patrik a vzal si svou brašnu a odkráčel.

                Kolem cesty od paneláku, kde Patrik žije, na stadion protéká řeka Lomná, jež svou čistou hladinou odráží zelenkavou barvu na stromech kvetoucích listů. Mladý fotbalista si asi pětiminutovou chůzi kolem řeky užívá vždy, ale dnes se nemůže nezastavit  a neobdivovat kachničky, jak svobodně a bezstarostně plují po třpytivé hladině. Když ty opeřence vidí, okamžitě si vybavuje analogie z fotbalu, kéž by i on byl ve fotbalovém poli někdy tak svobodným a uvolněným.

                O slávu a peníze tady nikdy nešlo. Nikdy nebyl tak dobrým, aby dokráčel ke svému snu hrát za Baník, jak si v dětských letech přál. Nikdy jej to nepohltilo tak, že by litoval, protože pro fotbal udělal vždy maximum. Prostě si jej nikdo z manažerů a skautů nevybral a tak to taky bral. Patrik se kopanou neživí, na to úroveň soutěže, kterou se svým klubem hraje, zdaleka nestačí. Jako každý jiný člověk, drtivá většina ve Frenštátě, musel i on pracovat rukama.

                Kolem Lomné na druhém břehu vidí skupinky rodin, jak se vypravují na výlety a jejich ratolesti rohlíky krmí kačeny. Tady kočárek, tam pejskař. Vskutku nádherný den. „Tak snad i vyhrajem,“ povzdechl si Patrik. Po chvíli, kdy vyšel od domu, míjí druhý most spojující oba břehy. Tahle spojnice je širší než většina mostů přes tento průtok, neboť přes tento projíždí i automobily. Opřený o zábradlí tam stojí Patrikův spoluhráč Evžen Novák, asi sto devadesáticentimetrový obránce. Mezi Evženovy přednosti patří hlavně souboje jeden na jednoho, ve kterých je schopen odstavit hráče soupeřů svým vypracovaným pivním mozolem. 

                Kromě popíjení z půllitrů ale Evžen umí i dobře zpracovat balón a rychle rozehrát, což je v tomto sportu moc důležité. Samozřejmě, on už ve svých dvaatřiceti letech není nejrychlejším hráčem. Leč, hlavně ženy ho milují pro jeho dlouhé blond vlasy. Upovídaný muž získává jejich obdiv téměř okamžitě, nejenom na trávníku, kde ani nemusí hrát dobře. Fotbal je vlastně zábava,
na kterou chodí i lidé, kteří mu nerozumí, ačkoliv o něm pronášejí soudy, jako by byli těmi nejuznávanějšími experty.

„Dneska se mi vůbec, ale vůbec nechce. Doufám, že ten zápas budu mít co nejrychleji za sebou. To víš, hospoda čeká. Čas jsou peníze,“ prohlásil znuděným hlasem Evžen, který bral dnešek jako nějakou rutinu.

„Už máš vidinu piva. Já doufám, že si dneska zahraju,“ odpověděl Patrik, který se s Evženem poměrně často bavil o sestavách
a fotbalové taktice.

                Pro mladého Kroupu byl hořký fakt, že ho trenér místního Motoru moc často nenasazoval. Bylo to především proto, že se Patrik vyhýbal gólům, což byl velký problém, zvláště když je útočníkem. V podzimní části sezóny v šestnácti zápasech skóroval jen dvakrát a trenér mu nedůvěřoval.

„Zápas, pak bar, potom domů,“ naplánoval si den Evžen, kterého fotbal nijak zvlášť nenaplňoval. Bral mu čas. Měl rád, když si mohl užívat s ženskými. O tom, že nastoupí, nepochyboval, protože odehrál všech šestnáct zápasů podzimu.

„Počkáme ještě na Frantu?“ zeptal se Evžen, když s Patrikem přešlapávali na mostě přes řeku. Ta lehkým zvukem protékající vody pokračovala městem, jen občas přerušená zvukem aut nedaleké silnice.

Evžen je chladný ke sportu, který děláme. Jasně na něm vidím, že ho opouští motivace dosahovat zdařilých výsledků, alespoň těch týmových. Prioritou jsou pro něj ženy. Je to prostě sukničkář
a vlastně mu to hodně kluků závidí. Ani se nemusí snažit a baby
se na něj lepí jako včely na pampelišku. Je to takový náš frenštátský David Beckham.
„Můžeme počkat,“ odpověděl Patrik. Ve své červené pruhované bundě už kráčel Franta Hekl, záložník Motoru. Věčně usměvavý a dobře naladěný pětadvacetiletý mladík s černými vlasy ostřihanými na ježka si pískal. Zřejmě nikdy a nic jej nerozhodí. Pohodář, který zhasne všechny rozbíhající se konflikty na hřišti i mimo něj.
Na Frantu nedá nikdo dopustit. Svým klidem se nedal v ničem zneklidnit. Jestli mají někteří jedinci dar upokojit společnost, pak
u Franty o tom nepochybuji. Je to náš hromosvod…
„Tož, jdeme nebo tady budeme postávat a doufat, že ty góly dá za nás někdo jiný,“ žertoval Franta.
„Jasně, že jdeme,“ odpověděl znuděným hlasem velikán Evžen.

                Trojice se vydala směrem ke stadionu Horečky,
i když Horečky jsou od něj snad kilometr daleko.
                Po pravé straně cesty je zelená louka, na níž děti na podzim rády pouštějí draky. O kousek dál na malém kopci, to už za Frenštátem, leží městský hřbitov. Na zelené pastvině si jakoby velebí malý, spíše historický fotbalový stadion Motoru,
na kterém se v minulosti dělalo spoustu úprav a změn, ne vždy dávající logiku. Malý fotbalový stánek obehnaný žlutým plotem je jedna z věcí, která moc neladí se zelenkavým trávníkem v okolí. Na levé straně silnice jen domky, zahrádky a kousek odtud ještě místní jezdecký areál. Naproti němu se pokojně pasou koně.

„Žádní fanoušci?“ žertoval omrzelým hlasem Evžen. Trojice se zastavila před jediným vchodem. Možností, jak se dostat dovnitř, je však více – třeba obejít stadion, kde na malém tréninkovém hřišti není žádná překážka.

                V areálu na pravé straně podél plotu postávají autobusy týmů, naprosto dobře vymyšlené, neboť tam nikomu nezavazejí
a přesto parkují přímo v prostorech.

                „Dovedl bych si tu představit mnoho fanoušků a velké davy lidí,“ zasnil se Patrik. „Tady bych spíše očekával hromadu úředníků, jak sčítají majetek na tomto stadionu, aby jej město prodalo,“ formuloval svou skepsi Franta.

„Ne, ne, ne. Jen poslouchejte to…“ pokračoval ve snění Patrik,
ale opět byl zastaven Frantou: „To ticho.“
„Moment, vlastně jsem něco zaslechl,“ přidal Franta.
„Slyším ženské hlasy. Jsou tak patnáct metrů severně,“ dodal
s kamennou tváří Evžen.

                Trojice postávala před průchodem, kterým už pomaličku procházeli první diváci. V přilehlé kase zaplatili dvacet korun a byli vpuštěni do místního fotbalového chrámu. V malém okénku s pokladnou seděl vrátný, starý pán se zelenožlutým rozlišovacím trikem, šedým strništěm na tváři a levou rukou držel dřevěnou hůl, kterou opíral své staré tělo. Pan vrátný, jenž se staral o prodej lístků a především o stadion, je hodný, ale někdy rázný pán, který nemá rád, když někdo chce vstoupit na fotbal bez placení. Nejednou seřval především mladé neplatiče vstupného, dostávající se zadní stranou malého stadiónu s rozbitým plotem dovnitř.

                Pro vrátného Otu, všemi přezdívaného Santiago, neboť všem připomínal starého rybáře z díla Stařec a moře, bylo starání se o fotbalový domov Motoru jeho životem. Byl ochoten sem chodit
ve volném čase, aby pokropil trávník nebo uklidil šatny od propocených rozlišováků používaných k tréninkům. Starý pán byl kdysi sám fotbalista, ale jak je zvykem na úrovni regionální soutěže, ani on to daleko nedotáhl. Někdo by řekl, že shnil po boku klubu, který miluje. On je ale šťastný. Šťastně srostl s tím, co zbožňuje…

                Dnes Santiago žije fotbalem se vším všudy, živí se prací okolo něj a fotbal jej baví i z pohledu diváka. Volné chvilky si ovšem někdy krátí rybařením, i to nahrává jeho přezdívce Santiago.
„Jak se máš, Santi?“ zeptal se Patrik Kroupa.
„Nemám se moc dobře. Ryby neberou, góly nedáváte a politici pořád kradou,“ zastesknil si pan vrátný. Stařík špatně nesl neblahé výsledky týmu, pro nějž vytrvale pracoval. Motoru hrozí pád do nižší soutěže, chybí peníze a stadion chátrá. Musí se něco stát, aby se vše zvrátilo. Jakoby sled událostí byl již na spadnutí. Něco patrně viselo ve vzduchu. Něco, co navždy změní chod tohoto klubu…

„Dneska vyhrajem! Uděláme ti radost,“ slíbil mu klidným hlasem Evžen.
„Navrhuji, abyste platili vstupné,“ odpověděl Santiago smutným hlasem. Patrik nemeškal a zaplatil starému muži dvacet korun.
„Seš blázen, Patriku,“ pousmál se patriot Motoru opřen o svou hůl.

                Na asfaltové cestě postávají lidé, vesměs s dětmi. V rukou měla velká část z nich plastové kelímky naplněnými pivem, přešlapující okolo a zahledění k placu se dvěma brankami. Trávník byl postříhaný a světle zelený. Po zimě vypadal slušně.

První jarní zápas a já žasnu, v jakém stavu je náš trávník. Santiago zde tráví hodiny denně a vše puntičkářsky a sám dokáže připravit. Vždyť víme, že po naší úctě sám netouží. Chce jen, abychom vyhrávali…

„Dneska za tři body! Jasně?“ zakřičel jeden fousatý pán, když viděl Patrika a jeho spoluhráče.
„Pět nula!“ odpověděl mu Franta. Byl tak sebejistý, že jeho rty se roztáhly, až odhalily bílý chrup. Tvář Franty byla strnulá a ničím neovlivnitelná. Jen Patrik si prohlížel stadion, kolik je na něm dnes lidí. Jeho oči oskenovaly snad každou skulinku tribun i hřiště, snad aby si zapamatoval tento den více než jiný. Možná dnes odstartuje něco, co začne rapidně měnit místní klub Motoru i jeho kariéru.

                Po levé straně leží největší tribuna. Celý prostor hlediště
pro diváky je rozdělen rezavým hrazením na dvě části. Je zdejším zvykem, že domácí fanoušci sedí v pravém, menším sektoru, to i proto, aby to měli o pár krůčků blíže k hospodě, která leží přesně naproti.

                Diváci se na stadionu pomalu hromadí a s nimi také vůně grilovaných klobásek připravovaných v drobném stánku schovaným pod slunečníkem mezi větší tribunou a hřištěm. Kouř z praskajícího uhlí prostupuje díky větru napříč stadionem směrem od tribuny
přes hřiště až na protější stranu vedle hospody, kde za teplého počasí lidé sedí venku. Hrací plocha je po svém obvodu oddělena železným zábradlím, u kterého zase další postávají, aby byli blíže k dění na trávníku.

                Na levé straně při vstupu do areálu se nachází v těsné blízkosti nová tribuna pro snad padesát diváků, kteří měli možnost sledovat hru přímo za bránou. V levém rohu je již větší budova,
ve které se nacházejí jednak šatny všech týmů, to i mládežnických, tak i kanceláře a technické zázemí klubu. Na tomto stavení je i umístěn displej, který promítá skóre utkání, ovšem čas z něj nikdo nevyčte. Ukazatel časomíry se doslova skrývá v protějším koutě na malé chatrči, ve které má Santiago nářadí potřebné k údržbě.

 Dodatek autora po uplynutí mnoha neděl od vydání
 Posledním odstavcem první kapitoly se dotýkáme zásadního rozuzlení celého příběhu… A kdo počte dál, zjistí, co se s Kroupou stane dál… Byť má První poločas relativně pomalý rozjezd – a dnes bych to napsal asi jinak – stručněji, pravý sešup doznává život mladého Kroupy snad v půlce. Celý První poločas je dlouhý, aby se čtenáři seznámili s charakterem skromného muže, vžili se do jeho zpočátku nudného života a snad mu i začali přát… O to více emocí přinesou jeho nezdary – zdaleka ne na fotbalových hřištích.