Pouhé dva a půl roku po uvedení revoluční herní konzole Sega
Megadrive se na trh herního průmyslu vyřítil modrý ježek s rychlostí až
nadzvukovou. Sonic the Hedgehog, jméno, které se brzy stalo synonymem pro
zábavu a Segu jako takovou, si podmanilo srdce hráčů a navždy změnilo herní
historii. I když historie Segy Megadrive už je dávno dopsána (ostatně svou
tečku za herními konzolemi už doškrábla i Sega samotná – viz původní článek), do příběhu modrého ježka se stále vepisují nové a nové kapitoly.
V tomto článku však nebude řeč o původně vydané hře s názvem Sonic
the Hedgehog, která na konzole Sega Megadrive (respektive Genesis) zamířila v létě
1991, řeč bude o díle, který tuto hru záhy následoval, a který měl ve
stejnojmenném názvu číslovku dvě. „Dvojka“ totiž do následujících her Sonica
vpustila celou řadu revolučních změn.
Než se však pustíme do řádků k titulu Sonic the
Hedgehog 2, je třeba si jasně říci, proč se Sega rozhodla vývoj druhého dílu značným
způsobem urychlit, neboť on se ten vývoj měl uspíšit o celou řadu měsíců.
Oficiální čísla prodeje prvního dílu nejsou zveřejněná, avšak různé zdroje
uvádějí nápadně podobnou číslovku, kterou je 15 milionů kopií. Tolik „Soniců 1“
se mělo dostat ke koncovým hráčům. Celkové prodejní hodnoty Sonic the Hedgehog
se aktuálně již blíží dvojnásobku, neboť hra samotná byla portována (převzata) na
celou řadu dalších platforem, jakými jsou například Xbox, Playstation, Gamecube,
PC, Android, iOS, a spousta dalších. Hra je tedy stále v prodeji pro jiné
platformy, byť původní železo, pro kterou vznikla, se již celou řadu let neprodává.
Pokud se ale bavíme o šestnáctibitové konzoli Megadrive, kde byl původní Sonic
the Hedgeho vedle Master Systemu doma, a které bylo prodáno asi 35 milionů
kusů, a Sonic the Hedgehog, jehož mělo být prodáno 15 milionů kopií, pak se
dostáváme k poměrně jednoduchým počtům – Sonic the Hedgehog byl vlastněn
téměř každým druhým hráčem Segy Megadrive (respektive Genesis). A to je
rozhodně dost dobrý důvod, proč Sega chtěla dostat na trh pokračování něčeho,
co zkrátka mělo úspěch, a bylo to žádané.
Pravda, zmíněné počty jsou trochu nadnesené vzhledem
k tomu, že Sonic byl k některým Megadrive přikládán jako součást
balení, ale ani přes to si nemyslím, že by se o úspěchu Sonic the Hedgehog dalo
nějak pochybovat.
Nová herní divize
Logo Sega Technical
Institute,
S titulem Sonic the Hedgehog 2 je poměrně pevně spjato
jméno Mark Cerny. Mark je herní návrhář a rodák ze San Francisca, jehož
profesní kariéra odstartovala prací pro Atari, kde se spoluproslavil například velmi
úspěšnou hrou Marble Madness. Na konci osmdesátých let jej však oslovila
společnost Sega s poměrně příznačnou a zajímavou nabídkou – zapojit se do
nově vytvořeného herního studia Segy v japonském Tokiu. Právě tam se Mark
naplno zapojil do práce na hrách pro konzole Sega Master System a Megadrive. V roce
1990 se už ale Markova Kariéra začala vracet zpět do Ameriky, neboť právě v tomto
roce Sega založila videoherní divizi Sega Technical Institute, kde spolu s Yuji
Nakou a Rogerem Hectorem měl patřit mezi klíčové osobnosti. Navíc dodnes je
Mark Cerny uváděn jako samotný zakladatel Sega Technical Institutu.
V listopadu 1992 pak po hrách jako byl například Kid
Chameleon studio vypouští jednu z nejúspěšnějších her na Segu Megadrive
vůbec – Sonic the Hedgehog 2. Tato hra sice v prodejních číslech
nepředčila první Sonic the Hedgehog, avšak přinesla do her s modrým
ježourem nemálo podstatných novinek, které se v nich objevují dodnes, a
navíc – vývoj celé hry neměl přesáhnout dobu jednoho roku (podle některých
zdrojů práce na prvním díle trvala zhruba 16 měsíců). Sega chtěla, aby Sonic
the Hedgehog 2 byl dokončen před Vánocemi 1992. A po mnoha přesčasech vývojářů,
se tak i stalo. Mnohé internetové zdroje navíc uvádějí, že Sega lidi pracující
na novém Sonikovi poměrně slušně motivovala. Teď už to však není až tak
podstatné.
Titulní obrazovka
Sonic the Hedgehog 2, zdroj Google obrázky
Celá řada novinek, které udaly směr i dnešním Sonicům
Jak již bylo řečeno, druhý titul se pyšnil celou řadou změn,
novinek a úprav. V době, kdy se na herních konzolích od Segy začínal
s železnou pravidelností usazovat ježek Sonic, neprobíhala pouze válka
herních gigantů tehdejší doby – tj. souboj Segy a Nintenda, protože ostatní
konzole za zmíněnou dvojicí prodejními čísly tak trochu zaostávaly. O váš
obývák zápasili i maskoti obou společností – na straně Segy to byl Sonic, na
straně Nintenda Super Mario. Prodejnost herních mašin samozřejmě neležela pouze
na úspěších dvou zmíněných postav, nicméně zcela určitě prodejní čísla mohly
tyto postavy do značné míry ovlivnit k lepšímu. Proto byl cíl Segy poměrně
jasný, byť hry s Mariem nebyly a nejsou vůbec špatné – Sonic musí být
lepší, hratelnější a především rychlejší, než je právě Super Mario. A právě o
to se Sega snažila v první řadě. Exkluzivitu Sonic čerpal z mnoha faktorů.
Rychlost
Už první díl nabídl velmi svižnou skákačku, ve které se hráč
navíc mohl vracet v obrazovce i doleva, což nebylo v tehdejších
dobách tak úplně zvykem. Kromě rychlosti byl Sonicovi ve druhém díle přidán
ještě tzv. spin dash, což hráči dodalo rychlost a vůči některým svým nepřátelům
i chvilkovou nepřemožitelnost. Není vůbec překvapením, že spin dash je běžně
stále používaným prvkem nejen v dnešních hrách, ale i filmech
s ježkem Sonicem. Nebyl to ale pouze tento nový prvek, který hru značným
způsobem rozpohyboval a urychlil. Akceleraci a plynulost měla hře dodat
unikátní stavba všech levelů, u kterých Sega dbala na to, aby Sonica příliš
nezdržovala, a mohla se projevit jeho rychlost. Sonic měl být prostě v pohybu.
Spin dash –
kotrmelec, ze kterého vystřelíte z místa, zdroj Google obrázky
Parťák do nepohody
Naprostou novinkou tehdejšího dílu byl nový Sonicův parťák
Miles Prower, alias „Tails“ (zkráceně „ocásky“). Mezi nejhlavnější přednost
Tailse patří možnost létání, což v této hře ještě tak neupotřebíte (na
rozdíl od pozdějšího Sonic the Hedgehog 3). Tails chce v režimu jednoho
hráče Sonicovi pomáhat, a vlastně pokaždé, když tento žlutooranžový hrdina
přijde o svůj život, přiletí znovu a znovu. Zajímavostí je, že pokud se druhého
ovladače konzole chopí další hráč, je pak schopen Sonicovi pomáhat na jeho
cestě téměř všemi levely. Hra zároveň nabízí možnost kompletní hry pouze za
Tailse.
Tails ve hře Sonic
the Hedgehog 2, zdroj Google obrázky
Zajímavostmi, které souvisí s dalšími postavami ve hře
Sonic the Hedgehog 2, se to jen hemží. Samotného Tailse vymyslel japonský
designér a návrhář Yasushi Yamaguchi, avšak Tails neměl být jedinou novou
postavou ve hře.
Yasushi Yamaguchi, „otec“
Tailse
Hra v raných stádiích vývoje údajně obsahovala ještě grafické
prvky pro jakousi další postavičku. Ta měla umět zachytávat a manipulovat s předměty,
které měla údajně umět i vystřelit. Zároveň tato postava měla mít červenou
barvu… No, neměl to být Knuckles the Echidna? Poměrně často se objevují zmínky o
tom, že to tak skutečně mělo být. Tato připravovaná postava měla být později
opravdu přeměněna na Knucklese, který se objevil v Sonic the Hedgehog 3. V počátku
se však o Knucklese jednat nemělo.
Knuckles the Echidna,
zdroj https://characters.fandom.com/
Režim pro dva
Sega nejen že přidala postavu do hry, ona přidala i celý
herní režim. Tím je hra dvou hráčů na rozdělené obrazovce, což ze Sonic the
Hedgehog 2 dělá ještě více neochvějnou zábavou. Hra se v režimu dvou hráčů
mění na jakýsi závod skrze levely Emerald Hill, Casino Night, Mystic Cave a
Special Stage. I tohle se ve hrách o Sonicovi objevilo vůbec poprvé.
Rozdělená obrazovka
pro dva hráče, zdroj Google obrázky
Special stage
Speciální zóna se objevuje také v původní hře Sonic the
Hedgehog, nicméně u druhého Sonica přichází Sega s něčím, co opět začíná
právě tady, a to je 3D rozložení speciální zóny. Druhý díl pro Segu Megadrive
je sice primárně hrán ve 2D prostoru, protože se můžete pohybovat ve dvou
osách, tj. vlevo a vpravo, a nahoru a dolů. Nemůžete postoupit dozadu či
dopředu. Ve speciální zóně, v místě, kde Sonic s liškou Tailsem běhá
v jakémsi zakřiveném tunelu kupředu, se můžete pohybovat ještě dvěma
osami. Ano, není to zcela určitě plně ovládána trojrozměrná zóna, avšak pohyb
se přece jen udává ve třech rozměrech. Lze tedy úplně klidně říci ve spojitosti
s hrami se Sonicem jedno – zde se objevilo poprvé 3D rozložení hry jeho v historii.
Speciální zóna, zdroj
Google obrázky
Super Sonic
Aby toho nebylo málo. Hra nabízí další inovaci, kterou je
možnost hry za Super Sonica. Váš modrý ježek zežloutne v případě, že
nasbíráte všech sedm chaosových smaragdů skrze special stage a dále nasbíráte padesát
prstenů, které potřebujete pro samotnou proměnu. Hlavní hrdina se po omezenou
dobu, která je vymezena množstvím nasbíraných prstýnků, stane silnějším,
rychlejším a v podstatě téměř i nesmrtelným.
Super
Sonic, zdroj Google obrázky
Tento článek shrnuje to nejlepší
a největší, co Sega do hry Sonic the Hedgehog 2 vložila. Mnoho z těchto inovací
se dodnes používá v sérii všech Soniců a objevuje se i ve filmech. Sonic the
Hedgehog 2 definoval celou řadu standardů, které dnes vnímáme jako
samozřejmost, ale jejich historie sahá právě do této hry. Bezpochyby se dá
říct, že právě Sonic 2 položil základy pro mnohé z "samozřejmostí",
které dnes nalezneme ve hrách s modrým ježkem. Vývoj Sonic the Hedgehog 2 byl
ale opřen o celou škálu zajímavostí, ale o těch v dalším článku…
Žádné komentáře:
Okomentovat