Hledání vysněného zaměstnání – zápas, ve kterém (snad) nemůžete prohrát

Získat zaměstnání, které vás bude bavit, a ve kterém budete moci realizovat své profesní cíle, nemusí být vůbec nic nereálného a nemyslitelného. Dnes si již stačí nakliknout weby inzerující volné pracovní pozice a v teple i klidu vlastního domova hledat. Hledat a zkoušet.

 

Kvalifikace

Obecně platí, že každý z nás se může přihlásit do výběrového řízení naprosto kamkoliv se mu jen zachce. Jeden z moudrých učitelů do mých tehdejších mladých uší říkával – a musím zdůraznit, že ta slova mám už mnoho let v hlavě uložená jako čerstvá, a sice, že nejsou dveře, na které by se nedalo zaklepat. Samozřejmě, ne všude vás pustí dál, ale zkusit zaklepat můžete kamkoliv.

Při hledání zaměstnání platí, že byste měli dodržet své profesní zaměření a v něm se s rozumem pohybovat. Stačí si tedy uvědomovat, kde jsou mantinely, protože těžko se může kominík hlásit na chirurga či naopak. Nicméně z vlastní zkušenosti vím, že držet se striktně úzkých mantinelů může být velká chyba, která vás nakonec může stát zaměstnání, jaké by se vám líbilo.

Do procesu hledání vstupuje mnoho proměnných a jednou z takových je i vaše šikovnost. Dalšími jsou třeba ty, jak moc má firma, která hledá nového zaměstnance, na výběr z uchazečů. To vše může hrát ve váš prospěch. Jinými slovy, pokud jste uvědomělý elektrikář a třeba zaujmete potencionálního zaměstnavatele pěkným dopisem, dá vám šanci stát se třeba vývojářem, byť ví, že jste v životě žádné tvůrčí projekty neřešili. Není to sci-fi, znám takový příběh z vlastní zkušenosti – zkusil jsem to před lety a od té doby opravdu vím, že na každé dveře se dá zaklepat. Samozřejmě kvalifikace a odborné znalosti musíte nějaké mít, není však nutné splňovat všechny požadavky teoretického zaměstnavatele a není nikde řečeno, že nemůžete postoupit o level výše. Nemusíte pokaždé hledat zaměstnání podobné tomu původnímu. Nová firma si vás v řadě věcí proškolí a zaučí. Ve svých inzerátech na volné pozice často hledají člověka s nadpřirozenými schopnostmi, ale vystačit si nakonec musí jen s člověkem.

Motivační dopis

Někdy se tomu říká průvodní dopis. Musím říct, že napsat pěkné oslovení firmě, která mne nějakým způsobem zaujala, se mi mnohokrát osvědčilo. Novou práci jsem si hledal už hodněkrát, a nikdy jsem nepochopil, jak někdo může poslat jen životopis a nic k tomu. Poslání motivačního či průvodního dopisu, kde zmíníte něco o sobě a něco o tom, proč byste se dané firmě mohli hodit právě vy, to považuji za základ, za elementární věc. Pokud v dopise, který by neměl být přehnaně dlouhý – řekněme maximálně na jednu A4, napíšete i něco o dané firmě – proč vás oslovily její produkty, že jste se s nimi třeba někdy už setkali, to vše vám přinese cenné body.

Do výběrového řízení vstupujete už ve chvíli, kdy se postaráte o první interakci s vašim možným zaměstnavatelem. Pokud už v dopise, který mnohdy jako první čte personalista, ukážete, že se umíte vyjadřovat slovně a ukážete se v dobrém světle, máte šanci, že personalista předá váš životopis například vedoucímu technickému oddělení, kde byste mohl pracovat, a to se slovy, že tento člověk vypadá zajímavě. Nebute tuctový. Na pohovor vás může dostat i personalista, nejen vedoucí daného úseku, kam se hlásíte. A jakmile jste na pohovoru, máte šanci, protože vám ji dali a udělali si na vás čas.

 

Příprava na pohovor

Pohovor je veledůležitá věc, ve které se láme váš chleba a rozhoduje se o tom, jaký krajíc dostanete. Na druhou stranu nedělejte z něj životní zkoušku, ve které musíte uspět, a když se tak nestane, svět končí. Pocit nutnosti „bodovat“ ve vás může probudit nejistotu v sebe sama, může vás deprimovat, zbytečně svazovat a třeba vás hodně znervozní, což by druhá strana poznala. Skutečnost je taková, že strana u druhé části stolu vás nezná. Můžete být v životě báječní a skvělí sebevíc, pokud ale na pohovoru ukážete chování, které není vaše, uděláte dojem, že jste takoví vždy a nevezmou vás. Možná jste mistři přetvářky, ale já doporučuji: buďte sví. Když budete sví, nebudete se muset v případě nástupu snažit o přetvářky, kterých byste stejně nebyli schopni dlouho a nakonec by vás prokoukli.

Být sám sebou pro vás bude znamenat klid a třeba i ten pohovor vyjde o mnoho lépe. Já jsem už absolvoval mnoho pohovorů, kde jsme se pár desítek minut bavili o mých odborných znalostech a pak jsme delší čas mluvili tak nějak o pracovně nedůležitých věcech – například jsme vtipkovali, nebo jsme se bavili o volnočasových aktivitách, atd. Popsal bych to tak, že jsme si s „protistranou“ sedli po lidské stránce a to mám pak člověk i pocit, že si vše sedlo, jak má a že u pohovoru jsem vytasil své maximum.

Každopádně, u pohovoru byste měli ukázat, že o firmě, kde se hlásíte, něco víte. Zkuste si před pohovorem o ní něco přečíst, případně prohledat Youtube, zda něco nenajdete. Je dobré pár zajímavostí vypíchnout přímo na pohovoru. Ukážete tím svůj zájem. Nikdo nestojí o člověka, který jen přechází z bodu A do bodu B a má po cestě zavřené oči a tak nevnímá své okolí. To prosím nedělejte.

Osobně mám takové pravidlo, jak ten zájem ukázat. Zásadně se na pohovoru ptám druhé strany. Samozřejmě horší to je, když vaše nachystané otázky jsou zodpovězené vyprávěním, po kterém pak přijde ona otázka: „Chcete se na něco zeptat?“ Jak se chcete zeptat na něco, co už bylo zodpovězeno?

Není dobré sedět přikovaný k židli a kroutit hlavou. Zásadně otázky kladu, i kdybych se měl zeptat jen na to, kolik lidí ve firmě pracuje, nebo proč hledají nového člověka. Pamatujte na jedno: i vy musíte být iniciátorem diskuse, protože pracovní interview není zkouška u tabule, kde s propoceným čelem pouze odpovídáte a přikyvujete. Pokud s někým vedete konverzaci a nemáte k němu pouze monolog, je větší šance, že si vás dotyčný člověk bude pamatovat.

 

Oční kontakt

Je to neskutečně důležitá věc, i když se možná podceňuje. Mám celoživotní problém se někomu dívat do očí třeba nepřetržitě dvě minuty. Ten člověk si pak musí myslet, že ho chci zabít, tak nějak o tom přemýšlím. Není to však takto a oční kontakt musí být za každou cenu. Už jsem byl svědkem výběrového řízení (naštěstí ne mého), kdy proti uchazečovi hrálo, že se neuměl dívat do očí. Po jeho pohovoru se pak přemýšlelo o tom, zda je ten člověk upřímný. Možná je to férový člověk, problém je, že personalista to po půl hodině s ním nemá z čeho posoudit. A také není ve vašem zájmu, aby po vašem pohovoru vůbec někdo přemýšlel o tom, zda jste nebo nejste falešný člověk. Ve výběrovém řízení by se tato zdánlivá chybička mohla stát vašim velkým mínusem – a proč si jej vytvářet a ještě k tomu dobrovolně? Je lepší pohovor vyhrát a pak to můžete být vy, kdo tu práci nepřijme, protože vás zaujme víc něco jiného, neboť nabídek můžete dostat víc, ale refektovat můžete pouze na jednu.

 

Prohra na pohovoru

I ta k životu patří a vězte, že nejde o konec světa. Naopak, i tento výsledek vlastně ve finále nahrává vám. Neuspět na pohovoru či ve výběrovém řízení můžete z mnoha důvodů – dají šanci někomu s většími zkušenostmi, které se té firmě zrovna více hodí; nebo se vám ten pohovor nemusí prostě jen povést. Není třeba se krčit do klubíčka a brečet. Zhodnoťte si ve hlavě důvody, proč to možná nevyšlo a zkuste je na příštím pohovoru tyto nedostatky zlepšit a zapracovat na nich.

Na druhou stranu, nebuďte k sobě pouze kritičtí – a nebo buďte, ale nezapomínejte, že správná kritika by měla kromě temné stránky obsahovat i tu světlou – zkuste si proto zhodnotit i to, co naopak vyšlo a to zopakovat příště. Pohovor je zkrátka zkušenost a tou se člověk učí, proto říkám, že i na prohraném pohovoru vyděláte. Berte to tak, že „špatné“ pohovory absolvujete proto, abyste byli připraveni na ty pohovory „dobré.“ Mimochodem tip: mějte promyšlené, o kolik peněz si řeknete.