Placený trénink pro vyvolené: Proč česká Extraliga přestala dávat sportovní smysl

 Česká hokejová extraliga. Má smysl ji sledovat?

V otázce, zda má smysl sledovat naši nejvyšší hokejovou soutěž, budu kritický a subjektivní, protože se jedná jen o můj názor. Za mě nemá moc smysl naši nejvyšší soutěž podporovat sledováním nebo přímo návštěvností na stadionu. A nejde o to, že by se mi předváděný hokej nelíbil – o to vůbec v nastolených otázkách nejde. Formát, jakým však hokejová Tipsport Extraliga funguje, a kam ji samotné kluby – které si samy rozhodují o jejím chodu – směřují, mi osobně přijde jako skandální. Jak jsem napsal výše, jedná se o můj subjektivní názor, se kterým není třeba souhlasit. Rozhodně ale není mou povinností, coby letitého fanouška českého hokeje, jen sedět v koutě a nadšeně konzumovat vše, co se mi naservíruje. Mám za to, že slušný člověk by se měl umět slušně vyjádřit, když se mu něco nelíbí, a můj blog se mi zdá jako dobrá příležitost separovat se od za mě až bizarních věcí, které naše nejvyšší hokejová soutěž nabízí.

 

Po základní části jdou téměř všichni do boje o titul – téměř 90 % ligy

Samotný fakt, že Tipsport Extraliga je složena ze 14 týmů, přičemž hned 12 celků po základní části postupuje do Play off (respektive do jeho předkola – které klubům dává stále šanci na titul), mi přijde jako nejvíce bizarní ze všech. Pokud si to spočítáme naprosto prakticky, dvanáct týmů ze čtrnácti se rovná 85,6 % ligy. Statisticky tedy skoro 90 % klubů po základní části jde do Play off. Omlouvám se všem, nebudu rozlišovat samotné Play off začínající formálně čtvrtfinálem a jeho předkolem. Šanci na titul mají mít po základní části jen ti nejlepší, ne všichni. Současný formát (tj. 1. – 4. tým základní části jde přímo do čtvrtfinále a další 5. – 12. tým pokračuje předkolem) byl uveden v život v sezóně 2020/21 – tedy v covidové pandemii, kdy kluby bojovaly s omezenou návštěvností a vlastně nedohraným Play off, které bylo utnuto už v předkole. Tam za mě dvanáct postupujících dávalo smysl, protože kluby se potřebovaly otřepat z finančních ztrát a omezení na ně nedobrovolně uvalených. Nicméně tento formát zůstává v platnosti i šest let poté, tedy v době, kdy stadiony mohou být dávno plné. Jelikož se Extraliga řídí sama nezávisle na orgánech Českého svazu ledního hokeje, lze toto tehdy dočasné řešení, jehož jednotkou se stalo jeden furt, považovat za neskutečně alibistické. Zkrátka 12 klubů v play off ze 14 dává samozřejmě drtivé většině klubů možnost nekončit sezónu příliš brzy.

A kdo to takto s postupem do Play off má z moderních hokejových zemí, mezi které se řadíme? 

Nikdo.

 

Jsem s Ukrajinou, díl 4: Majdan a propaganda v praxi

O Majdanu jsem už napsal několik článků, které si můžete přečíst zde na mém blogu. Smutným středobodem zůstává, že se o Majdanu mnohé nalhalo, nebo se přinejmenším spousta věcí vytrhla z kontextu. Zajímavé však je, že všechny lži k Majdanu, které slýchám u nás, jsem vždy slyšel nejprve z ruské strany, jejíž média a dění jsem se v té době snažil sledovat. Zajímalo mě, jak se o událostech na Majdanu, který jsem mnohokrát v různých obdobích navštívil, píše a mluví právě v Rusku.

Z mé návštěvy Majdanu v roce 2014

Jak jsem si vybral elektrotechniku – a ona si vybrala mě

Elektronika nebyla mým dětským snem, za kterým bych se s odhodláním prodíral přes všechny překážky. Stejně tak jsem netoužil řídit popelářský vůz, jak to mívali někteří kluci kolem mě.

Chtěl jsem obout hokejové brusle a zapisovat se do statistik střelců národního týmu. A samozřejmě – brát zlato. Jiný cíl by tehdy ani nedával smysl, když jste v televizi sledovali vítězné šňůry Jágra, Straky nebo Hniličky.

Tahle cesta mi nevyšla. U kovů jsem ale přece jen zůstal – jen trochu jinak, než jsem si tehdy představoval.

Zarostlý já v roce 2022 - montáž testovacích senzorů na lokomotivu vlaku

V maličkostech se pozná charakter

Televize i noviny jsou plné velkých příběhů.

Velké činy, velké boje s vítěznou tečkou.
Nadpisy médií plní slova, která mají dopady na celý svět.

Nevidím na tom nic špatného – je vždy skvělé, když se někdo rozhodne udělat něco velkého ve prospěch druhých. Takové činy se počítají a mají svou váhu.

Jenže vedle těch velkých skutků, o nichž se mluví jednotlivě, existují i skutky malé. Přicházejí nenápadně, tak nějak odspoda – od obyčejných lidí.

Ty ve zprávách neuvidíte. Nezahlédnete je na billboardech vedle politických plakátů plných slibů a nejspíš o ně ani nezakopnete během hospodských povídaček. Přesto mají svou sílu. I bez potlesku a fanfár fungují jako tiché lepidlo, které drží svět alespoň v základním morálním pořádku.

Bez mantinelů lidskosti

Spěchající lidé, šťastné úsměvy, ale i zlostné úškleby v pokřivených obličejích. Kam se podíváš, tam vidíš něco jiného. V davech a v ulicích je cítit život městského ruchu. V osmém městě už ale život v běžném slova smyslu pohasl jak plamínek tančící na posledním milimetru svíčkového knotu. Běžný život ve městě je už jen ve smrtí zaprášených vzpomínkách. Atmosféra zla a všudypřítomného teroru však dala odhalit skutečné lidské charaktery očištěné od iluzí. Tma beznaděje paradoxně jako světlo baterky prosvítila husté šero, za které se dosud schovávaly vlastnosti každého. 

Můj zlozvyk jde na pomoc Ukrajině

I když jsme lidé, občas spíše připomínáme stroje. Stroje, které se tu a tam zadřou a potřebují optimalizaci. Limity našeho hardwaru se s časem mění – a s nimi i naše zlozvyky. Každý z nás je má, každý z nás proti nim bojuje. Někdy s úspěchem – klobouk dolů před takovými – někdy však s opakovaným neúspěchem. Čest všem, u kterých je neúspěch opakovaný, protože snažit se přebírat iniciativu znovu a znovu a vracet se na startovní čáru, to není lehký úkol. Jelikož ale já osobně rád věci přerámovávám a snažím se všemu dávat jakýsi smysl, rozhodl jsem se vlastní vnitřní boj se zlozvykem spojit s bojem, který se týká nás všech. 

Zamotaný do svých zlozvyků

Atmosféra osmého města

Projíždějící auta, spěchající lidé, úsměvy i úškleby v ulicích, zkrátka vzruch města. Jenže v tomto městě je tenhle vzruch už jen kulisou – dávno zašlou historií. Na chodníky v osmém městě už nevkročí bezstarostná bota. Ne bez následků. Kudy chodíš, tudy proudí strach a beznaděj.

Smrt je blíž, než by kdo čekal.
Číhá na každém rohu.

Návrat ke psaní

Tak jako zakončení nějaké věty tečkou jsem v poslední době možná vnímal i své psaní. Říkal jsem si, že buď píšu, nebo nepíšu. Že v mých posledních stránkách, odstavcích a řádcích buď to svítí jasná tečka, anebo bliká kurzor textového editoru, který čeká na další písmenka jako akvarijní rybičky na krmení. Čas plynul, já se vydal cestou podnikání, a na mé texty se jen prášilo. Po čtyřech vydaných knihách přišla dlouhá pauza. Svou poslední knížku – Tajemstvíosmého města: Signál naděje, jsem vydal v roce 2019. Co dneska máme za rok v kalendáři? 2026. Ano, k mé obhajobě, rok 2026 teprve začal, no ale i tak – dlouhá pauza, která byla vyplněna řadou podstatných věcí, jež jen připomínají, jak může být život náš, ale i ten okolo nás turbulentní a proměnlivý. Tak jen stručně: covid, válka na Ukrajině… Je toho víc.

Jsem s Ukrajinou, díl 3: NATO jako záminka

Když ruská agrese na Ukrajině propukla v plné míře, začaly neutrální státy Finsko a Švédsko uvažovat o razantní změně své dosavadní politiky trvající řadu desetiletí. Z historického hlediska se prakticky okamžitě stalo součástí NATO Finsko. To Finsko, které s Ruskem sdílí hranici dlouhou 1325 km. To je o něco více nebo zhruba stejně, jak je dlouhá frontová linie na Ukrajině. A jaký je důsledek vstupu Finska do NATO z pohledu Ruska kromě výhružek, že Finsko na tohle doplatí? Z vojenského hlediska prakticky žádný, protože na finské hranici nejsou ze strany Ruska alokovány prakticky žádné vojenské síly. Z logiky věci tedy vyvstává otázka, proč je možný vstup Ukrajiny do NATO pro Rusko hrozbou (až takovou, že musí „preventivně“ zaútočit), ale už aktuální členství Finska v NATO pro Rusko nic neznamená? Jinými slovy, Rusko už nechtělo více NATO na své hranici, ale ve výsledku dostalo pravý opak. Na ruské hranici je více NATO, než tam bylo před válkou. To je objektivní a prokazatelný fakt. A navíc hrozba samotná. Pokud je NATO pro Rusko hrozbou, proč nejsou na finsko-ruské hranici takřka žádné vojenské brigády? Rusko velmi dobře ví, že NATO na něj rozhodně nezaútočí.

Jsem s Ukrajinou, díl 2: Pohled na rok 1968 očima Ukrajinců a Rusů

 Vraťme se k základům našich historických zkušeností s Ruskem, respektive se Sovětským svazem. Musím úvodem říci, že jsem v naší zemi nezažil okupaci ani socialistický režim komunismu, ale na otázku okupace jsem přesto velmi citlivý. Možná proto, že nesnáším, když se věci nenazývají pravými jmény a realita se ohýbá podle toho, jak se komu hodí. Pokud je slaďoučké, čerstvě utržené jablko červené, nemůže být žluté ani zelené. Může se v kombinaci s jinými barvami jevit jinak, ale samo o sobě prostě zelené ani žluté není, protože je červené.

Jsem s Ukrajinou, díl 1: Proč ve válce Ukrajiny s Ruskem jednoznačně podporuji Ukrajinu?

Jednoduše proto, že je to elementární slušnost a – skoro bych řekl – naprostá povinnost postavit se za oběť agrese a násilí.

Já v Kyjevě v roce 2017

Vláda chystá revoluci ve zdravotnictví: přines ledvinové kameny, odnes si iPhone

 

O tom, že je Česká republika země plná technologických revolucí, dnes samozřejmě nikdo ani za mák nepochybuje. Každý rok stát nezklame a přichází s převratnou inovací, která zaručeně otřese pohodlím občanů do morku kostí. Po letošním triumfu, kdy se Ministerstvo spravedlnosti proměnilo v největší státní směnárnu Bitcoinů, přichází s vlastním hi-tech řešením i Ministerstvo zdravotnictví. Nová reforma má přinést nejen efektivitu, ale především příjmy, protože jak prohlásil náměstek Ministerstva zdravotnictví Vendelín Úsporný:
„Nemocnice nesmí být jen místem léčby — musí se stát centrem moderní ekonomiky.“