Jak jsem si vybral elektrotechniku – a ona si vybrala mě

Elektronika nebyla mým dětským snem, za kterým bych se s odhodláním prodíral přes všechny překážky. Stejně tak jsem netoužil řídit popelářský vůz, jak to mívali někteří kluci kolem mě.

Chtěl jsem obout hokejové brusle a zapisovat se do statistik střelců národního týmu. A samozřejmě – brát zlato. Jiný cíl by tehdy ani nedával smysl, když jste v televizi sledovali vítězné šňůry Jágra, Straky nebo Hniličky.

Tahle cesta mi nevyšla. U kovů jsem ale přece jen zůstal – jen trochu jinak, než jsem si tehdy představoval.

Zarostlý já v roce 2022 - montáž testovacích senzorů na lokomotivu vlaku

V maličkostech se pozná charakter

Televize i noviny jsou plné velkých příběhů.

Velké činy, velké boje s vítěznou tečkou.
Nadpisy médií plní slova, která mají dopady na celý svět.

Nevidím na tom nic špatného – je vždy skvělé, když se někdo rozhodne udělat něco velkého ve prospěch druhých. Takové činy se počítají a mají svou váhu.

Jenže vedle těch velkých skutků, o nichž se mluví jednotlivě, existují i skutky malé. Přicházejí nenápadně, tak nějak odspoda – od obyčejných lidí.

Ty ve zprávách neuvidíte. Nezahlédnete je na billboardech vedle politických plakátů plných slibů a nejspíš o ně ani nezakopnete během hospodských povídaček. Přesto mají svou sílu. I bez potlesku a fanfár fungují jako tiché lepidlo, které drží svět alespoň v základním morálním pořádku.

Bez mantinelů lidskosti

Spěchající lidé, šťastné úsměvy, ale i zlostné úškleby v pokřivených obličejích. Kam se podíváš, tam vidíš něco jiného. V davech a v ulicích je cítit život městského ruchu. V osmém městě už ale život v běžném slova smyslu pohasl jak plamínek tančící na posledním milimetru svíčkového knotu. Běžný život ve městě je už jen ve smrtí zaprášených vzpomínkách. Atmosféra zla a všudypřítomného teroru však dala odhalit skutečné lidské charaktery očištěné od iluzí. Tma beznaděje paradoxně jako světlo baterky prosvítila husté šero, za které se dosud schovávaly vlastnosti každého. 

Můj zlozvyk jde na pomoc Ukrajině

I když jsme lidé, občas spíše připomínáme stroje. Stroje, které se tu a tam zadřou a potřebují optimalizaci. Limity našeho hardwaru se s časem mění – a s nimi i naše zlozvyky. Každý z nás je má, každý z nás proti nim bojuje. Někdy s úspěchem – klobouk dolů před takovými – někdy však s opakovaným neúspěchem. Čest všem, u kterých je neúspěch opakovaný, protože snažit se přebírat iniciativu znovu a znovu a vracet se na startovní čáru, to není lehký úkol. Jelikož ale já osobně rád věci přerámovávám a snažím se všemu dávat jakýsi smysl, rozhodl jsem se vlastní vnitřní boj se zlozvykem spojit s bojem, který se týká nás všech. 

Zamotaný do svých zlozvyků

Atmosféra osmého města

Projíždějící auta, spěchající lidé, úsměvy i úškleby v ulicích, zkrátka vzruch města. Jenže v tomto městě je tenhle vzruch už jen kulisou – dávno zašlou historií. Na chodníky v osmém městě už nevkročí bezstarostná bota. Ne bez následků. Kudy chodíš, tudy proudí strach a beznaděj.

Smrt je blíž, než by kdo čekal.
Číhá na každém rohu.

Návrat ke psaní

Tak jako zakončení nějaké věty tečkou jsem v poslední době možná vnímal i své psaní. Říkal jsem si, že buď píšu, nebo nepíšu. Že v mých posledních stránkách, odstavcích a řádcích buď to svítí jasná tečka, anebo bliká kurzor textového editoru, který čeká na další písmenka jako akvarijní rybičky na krmení. Čas plynul, já se vydal cestou podnikání, a na mé texty se jen prášilo. Po čtyřech vydaných knihách přišla dlouhá pauza. Svou poslední knížku – Tajemstvíosmého města: Signál naděje, jsem vydal v roce 2019. Co dneska máme za rok v kalendáři? 2026. Ano, k mé obhajobě, rok 2026 teprve začal, no ale i tak – dlouhá pauza, která byla vyplněna řadou podstatných věcí, jež jen připomínají, jak může být život náš, ale i ten okolo nás turbulentní a proměnlivý. Tak jen stručně: covid, válka na Ukrajině… Je toho víc.

Jsem s Ukrajinou, díl 3: NATO jako záminka

Když ruská agrese na Ukrajině propukla v plné míře, začaly neutrální státy Finsko a Švédsko uvažovat o razantní změně své dosavadní politiky trvající řadu desetiletí. Z historického hlediska se prakticky okamžitě stalo součástí NATO Finsko. To Finsko, které s Ruskem sdílí hranici dlouhou 1325 km. To je o něco více nebo zhruba stejně, jak je dlouhá frontová linie na Ukrajině. A jaký je důsledek vstupu Finska do NATO z pohledu Ruska kromě výhružek, že Finsko na tohle doplatí? Z vojenského hlediska prakticky žádný, protože na finské hranici nejsou ze strany Ruska alokovány prakticky žádné vojenské síly. Z logiky věci tedy vyvstává otázka, proč je možný vstup Ukrajiny do NATO pro Rusko hrozbou (až takovou, že musí „preventivně“ zaútočit), ale už aktuální členství Finska v NATO pro Rusko nic neznamená? Jinými slovy, Rusko už nechtělo více NATO na své hranici, ale ve výsledku dostalo pravý opak. Na ruské hranici je více NATO, než tam bylo před válkou. To je objektivní a prokazatelný fakt. A navíc hrozba samotná. Pokud je NATO pro Rusko hrozbou, proč nejsou na finsko-ruské hranici takřka žádné vojenské brigády? Rusko velmi dobře ví, že NATO na něj rozhodně nezaútočí.