Když úzkost ovládá život
Když mi před několika lety byla diagnostikována úzkostná porucha a já věděl, z čeho pocházejí moje panické ataky, začal jsem si myslet, že tohle mě nikdy neopustí.
Panické ataky, tedy momenty, kdy nejsem schopen ovládat svoje tělo, přicházely znenadání a bez varování. Dokonce bez příčiny. To, že přicházely jen tak, často bez zjevného důvodu, mě děsilo. Bál jsem se, jak moje tělo bude reagovat, až se dostanu do skutečné krize, pod opravdový tlak, kterého jsem se vlastně bál.
Strach ze ztráty rodiče
Jedním z těchto tlaků, kterých jsem se vždycky obával nejvíc, byla ztráta některého z rodičů. A bohužel, tenhle moment přišel nedávno. Přesně prvního května roku 2025. Na první máj.
Podle všeho se měl můj svět zhroutit. Protože jedna z kotev mého života byla navždy ztracena v oceánu. Myslel jsem si, že teď popluju životem sám, v permanentní krizi, úzkosti a smutku. Myslel jsem si, že tohle je to pole, na které úzkost čekala celý můj život. že mě to semele do posledního zrnka síly.
Ale nestalo se to.
Síla v nejtěžších chvílích
Nějak necítím, že bych měl psát o tom, co se přesně stalo mému otci. Jak se vyvíjel jeho zdravotní stav a jak došlo k jeho konci. Můžu ale mluvit o tom, jak jeho poslední dny v kómatu působily na mě, na mé úzkosti, strachy a ve finále i zdraví.
S úzkostnou poruchou se potýkám léta. Ale s tím, jak otec zemřel a já ztratil jednoho z nejbližších lidí, které jsem kdy měl a miloval, cítím, že i na tomhle bylo něco silného. Cítil jsem sice úzkost, ale spíše psychickou. Nebyla fyzická. A já jsem si najednou všiml, že jsem mnohem silnější, než jsem si myslel.
Nový pohled na běžné obavy
Moje ataky často vznikaly z tlaku běžných věcí – podnikání, strachu z odpovědnosti, obavy z chyb v projektování. Věci, které nejsou zanedbatelné, ale ani katastrofické. A teď? Najednou vidím, jak malicherné to ve srovnání se smrtí otce bylo. Obavy často neměly opodstatněný význam, a nezasloužily si ani minutu mé pozornosti.
Můj otec, i když v kómatu, mi nevědomky předal skrytou sílu. Starosti, které ve mně dřív vyvolávaly paniku, najednou ztratily váhu. Většina lidí atakami netrpí. A můj otec se trápil, že já ano. Mrzelo ho, že někdo, koho miluje, může trpět třeba tím, že má z ničeho nic příznaky infarktu. Tohle by samozřejmě trápilo každého rodiče.
Dar důvěry v sebe sama
Když můj otec tiše odcházel, dal mi do žil něco silného. Uvědomil jsem si, že moje úzkosti nejsou podložené reálnými obavami. Když udělám chybu v práci? Jsem pojištěn. Každý chybujeme. Ne každá chyba však znamená tragédii. Naštěstí. A mnoho chyb, když už k nim dojde, se dá napravit.
Zdravotní komplikace? Mohou přijít. Jednou přijde i náš konec. Otázka je jen kdy. A právě v tom okamžiku si můžeme položit zásadní otázku: jak chceme prožít ten čas, který ještě máme?
Úzkost jako démon bez potravy
Strach ze selhání, z budoucnosti, z nemocí... To všechno živí úzkosti a strach. A úzkost je démon, který žije z našich myšlenek. Kdo ji nezažil, nepochopí. Ale kdo ji zná, ten ví.
Smrt mého otce mi dala dar. Uvědomění, že pravý smysl života je žít. Ne se bát. Když se člověk nebojí, úzkost ho nemá čím srazit, protože ten démon není ničím krmen. A co není krmeno to nemá sílu.
Těžké chvíle, které přinesly klid
Viděl jsem otce v nemocnici, na ARO, na hadičkách. S rodinou jsme připravovali jeho pohřeb. Při pohřbu jsem ho pohladil a políbil v rakvi.
Taková věc patří k těm nejhorším a nejtěžším v životě. Ale já jsem se z toho nezhroutil, i když jsem myslel, že se to stane. Fungoval jsem dál. Byl jsem smutný ale ataka mě nedostala.
To proto, že jsem pochopil, že moje úzkosti byly živeny maličkostmi. Věcmi, které vedle smrti táty nemají žádnou váhu, a nezaslouží si mou pozornost.
Závěr: Táto, děkuji
Den, kdy můj otec zemřel, ze mě někdo vytrhl kus srdce. Ale otec ve mně něco zanechal. Dar. Důvěru v sebe. Vědomí, že chci žít bez strachu. Protože jsou věci, pro které se vyplatí být silný. A které žádná úzkost nemůže zastínit.
Čtu spoustu komentářů ohledně úzkosti a atak, kterými lidé trpí. A protože vím co to znamená, tak jsem napsal tento text. Úzkostní lidé a taky asi mívat budou. Ale úzkosti nemůžou vyvolat ataku, pokud je nebudeme krmit. Jako v mém případě pak zjistíte, že jste silnější než jste si mysleli.
Děkuji táto, že jsi mě vychoval. Děkuji za spoustu hezkých vzpomínek, které ve mně navždy zůstanou.
Žádné komentáře:
Okomentovat