Mrkněte na e-knihy, které jsem napsal. Kupte si je za DOBROVOLNOU CENU

středa 14. září 2016

Šéfredaktorka rádia Čas je "Moravačka jak poleno!"

Z poklidného spánku vás do nového dne přivede ten nepříjemný zvuk budíku, který přeruší snění a pohodové ležení v zahřáté posteli. I když váš spánek končí relativně brzy, jsou profese, jejichž lidé jsou ve svých zaměstnáních v čase, kdy se ještě my převalujeme v peřinách. Tak třeba Petra Černobilová je jedna z těch, jež usedá k mikrofonu ve studiu rádia Čas, aby do našich prvních bdělých minut přinesla informace o dění ve světě. Petra Černobilová je nejen hlasatelkou, ale je především šéfredaktorkou tohoto rádia a sama se přezdívá za hlídacího psa, i když kolektiv ve svém zaměstnání chválí. Člověk, který s úsměvem (jak je poznat i z rozhovoru níže) došel za svým snem, přímo radí, že každý by měl mít na cestě za svým i kousek pokory.

Pracujete v rádiu a možná hodně dětí sní o Vaši práci. Byla jste sama vedená nějakou touhou nebo snem? A jak dlouho tam už pracujete?
Někde uvnitř mě samotné ta touha asi byla, i když na nějaký čas zamrzla (smích). Už na základní škole jsme si s kamarádkou hrály na moderátorky, kdy jsme si nahrávaly písničky z rádia a k nim „něco říkaly.“ Později jsem si hrála i na redaktorku v televizi v koupelně na pračce před zrcadlem (smích). To mě ale přešlo a chtěla jsem se stát paní učitelkou. Po gymnáziu jsem proto začala studovat pedagogickou fakultu a byla spokojená. Jenže pak jsem zjistila, že se na Ekonomické fakultě Vysoké školy báňské otevřel nový obor Ekonomické žurnalistiky, zkusila jsem si přijímačky a ono to vyšlo. Nechala jsem pajdák a šla na žurnalistiku. Začala jsem „pracovat“ ve studentském rádiu, díky kterému jsem v podstatě dneska tam, kde jsem. Pracoval v něm i současný kolega z rádia, který sháněl redaktory. Zkusila jsem jít na konkurz a zase to vyšlo. Takže se vracíme na začátek, něco ve mně prostě a jednoduše chtělo, ať opravdu pracuju v rádiu, v médiích. A vidíte, už tam jsem 8 let a doufám, že ještě nějaký ten pátek pobudu (smích).

Stala jste se dokonce šéfredaktorkou, byla cesta na tuto pozici složitá?
Složitá? A co v dnešní době složité není (smích). Ale jinak. Do práce dávám opravdu všechno tak, abych s ní byla spokojená. Jsem na sebe i celkem přísná. Píle, zájem o mediální prostředí a práce jako koníček. Díky této kombinaci jsem dnes tam, kde jsem.

Když jsem v rádiu slyšel sám sebe při rozhovoru, skoro jsem ten přístroj vypnul, jak jsem se sám sobě nelíbil. Jak to máte Vy?
Zezačátku jsem hlavně ani samu sebe nepoznávala a nepoznávala mě ani rodina nebo kamarádi (smích). A nebojte, taky jsem to tak měla, že jsem se nemohla poslouchat. Jenže po x letech v rádiu si zvyknete, že se sem tam slyšíte, a už vám to tak nepřijde, stane se to rutinou. Někdy se naopak schválně posloucháte kvůli zdokonalování.

Nelákalo by Vás uvádět zprávy také v celostátním rádiu? Nebo snad v televizi?
To je asi sen každého moderátora nebo redaktora, že? Samozřejmě, že jsem nad tím někdy uvažovala. Byla by to výzva, kdybych byla zprávařkou v celostátním rádiu. To by ale muselo vysílat z Moravy, protože jsem Moravačka jako poleno. Praha, odkud vysílají celostátní média, je krásná, o tom žádná. Pro mě ale jen na návštěvu a pak hned zpátky na tu naši Moravěnku (smích).

Jak náročná je Vaše práce ve spojení s osobním životem?
Někdy až moc. V práci opravdu nejen já, ale i kolegové, trávíme hodně času, víkend ne víkend. Ale taková je dnešní doba. V práci tráví skoro všichni daleko víc času než dřív. Rodiny ale, doufám, nestrádají. Ví, že práce v médiích je na čas náročná.
Poznávají Vás někdy lidé podle hlasu či jména?
Poznávají. Hlavně podle příjmení, to je totiž tak trochu neobvyklé (smích). Ale je fakt, že pokud mě někdo nezná a promluvím, tak mu začne v hlavě šrotovat, kde ten hlas slyšel, že mu je povědomý. Tedy pokud jsou posluchači Radia Čas nebo Rock. A pak většinou ten hlas správně přiřadí ke jménu.

Vraťme se na chvíli ke snu stát se moderátorem v rádiu nebo kýmkoliv jiným. Znám jednoho člověka, který se chtěl stát hlasatelem, ale vůbec mu to nevyšlo a teď svůj sen zamkl na dva západy, klíč zahodil hluboko do propasti a ještě snad zasypal hlínou. Mohla byste něco vzkázat lidem, kteří za něčím jdou a třeba se jim nedaří se ke svému snu přiblížit?
Poradila bych jim starou známou dobrou věc, ať to prostě opravdu nevzdávají v případě, že je to jejich sen. Rozhodně ale nic není zadarmo, člověk na sobě musí pracovat, a pokud vám v rádiu jednou řeknou, že to tentokrát nedopadlo, protože něco, tak by právě na tomto měl zapracovat. Rozhodně bych podobné pohovory v rádiích brala jako motivátorem
i v případě, že to nevyjde. Pracují tam profíci, kteří vědí, co je třeba. Problémem ale je, že spoustě lidem chybí pokora, rady neberou vážně. To je pak problém.

Před nedávnem jste poskytli Moravskoslezskému spolku na ochranu zvířat pomoc formou jeho propagace. Máte osobně kladný vztah ke zvířatům? Máte sama nějaké doma?
Zvířata mám ráda, ale žádné nemám. Jsem celkem dost vytížená, trávím hodně času v práci, na cestách. Jakékoliv zvíře by se u mě asi dobře nemělo, protože bych mu nedávala tolik času, kolik by si zasloužilo.

Stal se Vám ve vysílání nějaký trapas?
No jéje, stal, hned na začátku mého působení v rádiu. Byla jsem tam jen krátce a tehdejší šéfredaktor mi dal službu zrovna na víkend, kdy technik předělával střižny. Takže zprávy musely jít naživo (jinak jsme je měli předtočené, mohli jsme si zavčasu vystříhat chyby). No
a já byla tak hrozně nervózní, že jsem motala páté před deváté, zaměňovala jsem jména, města, no všechno. Každé zprávy pro mě byly utrpením. To bylo hrozné, fakt hrozné (smích). Aspoň vidíte, že začátky jsou opravdu těžké.

Posloucháte rádio Čas i mimo práci?
Poslouchám. Je to už asi jakási pracovní degenerace. Neposlouchám samozřejmě nonstop, ale když je příležitost, třeba v autě, při vaření, tak si ho zapnu. Můžu tak aspoň své kolegy poslouchat, jestli všechno dělají tak, jak jsme si na poradách řekli. Nehledě na to, že se mi líbí, jak Rádio Čas hraje (smích).

Co máte na Vašem zaměstnání nejraději a co naopak moc v oblibě nemáte?
Mám to štěstí, že má práce je i mým koníčkem, a to se nepoštěstí každému. Na své práci mám ráda všechno, ale opravdu.  A to i díky kolegům, které v programu máme. I když jsme každý jiný, tvoříme bezvadnou partu. I proto chodím do práce ráda. A co tak v oblibě nemám? Někdy to ranní vstávání. Ale to jen za předpokladu, že se mi nakupí hodně práce a jiných povinností, takže vstávám několik dní hodně brzo ráno, nemám energii, nic se mi nechce. Jinak vstávám ráda, jako asi jediná z redakce (smích).

Jak probíhá Váš běžný pracovní den?
Vstanu, jdu do práce, pracuju, jdu domů (smích). Dobře, trochu to rozvedu. Každý den se aktivně podílím na přípravě zpravodajství Radia Čas, jezdím na tiskové konference, komunikuju s různými mluvčími, organizátory akcí a samozřejmě bdím nad prací mých kolegů. Jsem něco jako hlídací pes, jestli všechno funguje tak, jak jsme si na poradách řekli. V neposlední řadě jsem i prostředníkem mezi redakcí a jinými našimi odděleními, takže informace se na mě valí každý den opravdu ze všech stran (smích).

Za poskytnutý rozhovor děkuji Petře Černobilové a přeji nejen jí ale celému rádiu Čas spoustu spokojených posluchačů.