V chodbičce mezi
vagóny stoupá dým cigaret, na podlaze se kutálejí prázdné flašky. Skrz
dveře profukuje venkovní vzduch. Uličkami se tlačí „bábušky“ prodávající
všechno možné – od kukuřice přes magnety až po nože. Na návštěvu
toalety jsem nenasbíral odvahu, zase tak akutní potřebu jsem neměl. A
pokud ano, přesvědčil jsem se, že ještě vydržím. Sedadla napěchovaná
starými i mladými. Vlak diskutuje, někteří se nudí, další (jako já) jen
pozorují ty ostatní. Uražené kilometry zůstávají tam venku. Uvnitř je
tolik lidí a každý žije svým příběhem – tím jedinečným. Muž ve vojenské
uniformě sedí nehnutě. Je evidentně unavený. Na paži se mu jasní žlutá a
modrá – ukrajinská vlajka. Voják se možná vrací z Donbasu domů. I on
žije svým příběhem, svou vlastí. Babičky pletou své skromné kabelky mezi
tělem a rukou. Nepochybuji o tom, že v nich téměř nic nemají. Člověk by
neměl posuzovat podle zevnějšku, ale kdo bydlí na ukrajinském venkově,
obvykle bohatým nebude. Odporuje to logice, pokud časně ráno jejich
obyvatelé vyrážejí prodávat plody zahrady do jiných měst.
Z reproduktorů ve
vlaku vystupuje hlas strojvedoucího, který ohlašuje zastávky. Nerozumím
mu ani slovo. Ani moje přítelkyně Ukrajinka mu nerozumí. Tak špatná
kvalita zvuku, že kdo ví, jestli vůbec někdo pochopil jeho slova. Však
venek už prozradí, kudy zrovna vlak projíždí.
Pak už vysoké
budovy, obchodní centra, lepší auta. To všechno je znamení města,
velkého, krásného – Kyjeva. Srdeční a milí lidé. Jak poznají, že jste
cizinec, ochotně poradí, všechno vysvětlí. Jako bych jim z hlasu mohl
vyčíst „děkuji, že jste navštívil Ukrajinu!“ A pravda je taková,
v centru moc cizích jazyků neuslyšíte. Turistů si zde váží (minimálně
těch bez uniforem) a podle toho se k nim taky chovají. Možná podstatný
důvod, proč jsem si Ukrajinu tak oblíbil, tak zamiloval. Není to jenom
země, jsou to lidé. Ochotní, vstřícní a milí. I přes rozdílnost našich
ekonomik, našich životů, se k Vám chovají jako k lidem. A na Ukrajině
jsem začal oceňovat tak obyčejné, ryze obvyklé věci, které máme v Česku,
a nestojí nám za řeč. K lékaři může každý z nás, bez ohledu na stav své
kapsy, úřady s Vámi musí komunikovat, i když ne vždy to dělají, pokaždé
se ale můžete obrátit výše, když jste vytrvalí, o domy se jakžtakž
umíme starat, do škol tečou alespoň nějaké peníze, atd. Nemusíte se mnou
souhlasit, nakonec je to můj článek, můj názor, ale spoustu z toho co
máme, považujeme za samozřejmost. Najdou se takoví, díky kterým na tom
nejsme mnohem lépe, ti dali přednost vlastnímu zbohatnutí před poctivou
prací pro svou zemi (v politice jich máme dost a příště je do svých
křesel pošleme znovu), avšak jsou země, které nemají ani zlomek toho
našeho, přesto lidé mají svou tvář, kterou nikdy neztratili.
Při placení vytahuji
platební kartu, ze které je možno vyčíst mou příslušnost. „Vy jste
Čech?“ slyšel jsem několikrát. Při souhlasu se nejeden rozesmál a začal
vyprávět o tom, jak u nás pracoval nebo byl na výletě v Praze. Naše pivo
oni uznávají a považují ho za světovou špici, čemuž se nedivím.
Po výstřelech
z Donbasu a začátku ruského tažení Ukrajinou lidé vytáhli státní vlajky
z balkónu. Státní symboly vlají i na autech. Na Majdanu zazněla lidová
hudba ukrajinských tradic. Někteří přepnuli z Ruštiny na Ukrajinštinu.
V obchodech se začalo označovat zboží velkými etiketami s vlajkami zemí
původu. Těm ruským se někteří vyhýbají, aby náhodou nepodpořili
ekonomiku velkého bratra. Já s Rusy vycházím dobře… „Ty Čech?“ a už mně
berou za menšího bratra Slovana. Na Ukrajině cítím silný patriotismus,
určitě ale ne nacionalismus. Mladí lidé se zkušenostmi z cestování
dostávají chuť se prosadit, něco změnit. Alespoň mladí pociťují, že brzy
budou mít za svou vlast plnou zodpovědnost. Nikdo nepovažuje Rusko za
překážku nebo nepřítele. Ke vztahu k Moskvě je cítit spíše zklamání, i
když city jiných k Rusku se podstatně zhoršily.
Od starší Ukrajinky
jsem dokonce slyšel provinilé vyprávění o tom, jak nás okupovali, přitom
hovořila plynule Ukrajinsky. Ukrajina se nevzdává zodpovědnosti,
nepopírá svou sovětskou minulost, přitom ale nesdílí dominantní touhu
Ruska poupravit vzájemné vztahy evropských zemí. Lidé se rozhodli jít
vlastní cestou. Ukrajinu berou za svou zemi, Rusko za souseda. Sami
Ukrajinci, jak jsem je já poznal, cítí svou rozdílnost od Evropy. Cítí
se být pozadu, a jak jsem psal výše, jsou to hlavně mladí, kteří to
chtějí změnit, aby dosáhli toho, co my považujeme za standardy dneška.
Rozladěná je ale i generace opačná. Pochopili, že chudoba není nutnost
ale možnost, že to jde i jinak. A taky to, že podoba dnešní politiky jim
nic nepřinesla. Pokaždé se na scéně objeví rytíři, kteří se pak stanou
premiéry a prezidenty. Nakonec i třeba splní to, co slíbili; opravdu
rozdají peníze tam nebo onam, už ale neřeší, odkud je vzít. A tak se
propadáte do dluhů. Lidé chudnou a zdánlivý rytíři naopak bohatnou na
úkor své země, svých občanů a voličů. A jak jsem poznal tu spirálu
problémů na Ukrajině, začal jsem si vážit toho, co máme my, byť nám ti
naši rytíři z politických stran sami kopou jámu, do kterých napadají mé
děti, až je budu mít.
Na Ukrajině mne
přepadla lidskost a zdánlivá radost z toho, čeho si tam lidé váží ze
všeho nejvíce – svých rodin, své víry a snění. Chudí mi tam prostřeli
stůl mnohem obsáhleji než by to udělalo několik boháčů u nás dohromady. A
z toho mi plyne jedna věc; že pravé bohatství má každý v sobě. Plná
peněženka obohatí jen ego dotyčného, ale bez plného srdce bude navždy
jen živořit…