Měli bychom se bát smrti?
S jistotou na tuto otázku neodpoví asi nikdo. Nábožensky
zabarvené výpovědi samozřejmě tvrdí, že smrt je jen další nedílná etapa naší v
současné době tělem uvězněné duše, která bude žít v jiné formě po smrti naši
tělesné schránky, ale co to vlastně duše je, jak vypadá nebo jaké vlastnosti ji
charakterizují, to už v podstatě neví nikdo. Jedno ale jisté je, se smrtí se
nikdo z nás nesmíří a oproti jiným zemským tvorům máme tu "čest" si uvědomit,
že jednou umřeme a že je to zkrátka jediná povinnost, kterou v životě máme…
Co bude následovat?
Mnoho lidí tvrdí, že se nebojí smrti, ale spíše samotného
umírání, že to bude bolestivý a dlouhý proces, kterému nelze uniknout. Bát se
je naprosto logická reakce na bezvýchodný stav. Docela běžný je i strach z
toho, co člověk nezná - třeba konec konců smrti samotné. Jaká je? Je nějaké
"potom"? Zdokumentované výpovědi lidí přežívající tzv. klinickou smrt
často vyprávějí o rozpínajícím se a lásky vyzařujícím světle. Jsou tyto zážitky
opravdu zkušenosti z druhé strany, nebo po posledním výdechu následuje
nevyčerpatelná tma a konec veškerého vědomí? A příjemné světlo či setkání se s
nežijícími blízkými je jen poslední výplod umírajícího mozku? Tak či tak si
říkám, že není čeho se bát - pokud duše přežije konec svého těla, je to dobré,
pokud naše vědomí rázem skončí, pak si smrt prostě a jednoduše ani neuvědomíme.
Prostě by nenásledovalo nic, zrovna jako nic nepředcházelo našemu narození -
prostě si neuvědomujeme žádné předtím.
Smrt je jen další etapa života
To už tvrdí řada vědců ale i filozofů. K nejznámějším
badatelům patří americký lékař Raymond Moody, který v roce 1975 vydal knihu
Život po životě. Moody v této publikaci předložil řadu výpovědí o prožitku
blízké smrti. V době, kdy se zkušenosti a názory nešířili skrze internet, jako
je tomu dnes, americký spisovatel došel k zajímavému závěru: ti, kteří přežili
klinickou smrt, měli výjimečně podobné zážitky spojené jednou zvláštní entitou
- umírající opustil své tělo a z přímého nadhledu dokázal s vysokou přesností
říci, co se kolem něj v době, kdy jej někdo zachraňoval, dělo. Samozřejmě
všechny výpovědi musel někdo vylíčit a to mohou udělat jen ti, které se
podařilo znovu oživit. Z podstaty věci se přesně neví, kdy vědomí člověka udělá
definitivní přešlap hranice věčnosti, a tak se o přesné hloubce klinické smrti
dá jen diskutovat.
Náboženství se prý mýlí
I to tvrdí Raymond Moody v jednom z rozhovorů pro Novinky.cz
při návštěvě České republiky v roce 2017. Všechny víry světa nějakým způsobem
téma smrti uchopují a dávají je do spojitosti se svým stylem života. A to se
zdá být však vše, co by mohlo být zcela přesné, i když si tento americký
badatel myslí, že samotné křesťanství je svým výsledným poměrem výklad/skutečnost
velmi blízko možné pravdě. O jednom je však Moody přesvědčen: po smrti na
každého čeká rekapitulace svého života ze strany všech vašich protějšků,
kterých se zkušenost týkala. Pokud jste někomu ublížili, pocítíte bolest,
kterou jste mu tím způsobili a samozřejmě naopak budete vnímat radost toho,
koho jste ji obdarovali. To samo o sobě zní velice férově.
Však se dočkáme všichni
To je na této úvaze jediná skálopevná skutečnost. Lidský
život není dostatečně dlouhý na to, abychom si mohli dovolit jej promarnit.
Svou délkou ale určitě dostačuje k tomu, abychom jej dokázali prožít co možná
nejplněji a nejradostněji a připojili k tomu i někoho dalšího. To, co bude po
něm, nakonec nikdo z nás nezvrátí a nemá smysl věnovat příliš času strachu z
nevyhnutelného. Žijeme totiž dnes…
Žádné komentáře:
Okomentovat