První poločas - 3. sousedovo tajemství

> Předchozí kapitola

3. kapitola

                Kéž by se Patrik mohl chvástat zázračným fotbalovým uměním, kterým by oslňoval prořídlé řady příznivců Motoru Frenštát. Poslední dobou ochozy plní jen pár věrných důchodců. Motor prohrává, co může, a tým se chlácholí, že přijdou lepší časy, ale ono ne. Patrik Kroupa už ani neví, kdy se trefil naposledy. Útočník bez gólů je jako rybář bez prutu – je bezmocný. Možná
až zbytečný.

Na těch bezduchých utkáních jsou především věční kritici. Fotbal Motor Frenštát se zrodil v roce 1956 a vlastně neprožil žádné úspěchy. Zcela průměrný, letos podprůměrný mančaft čeká
na světlejší zítřky celou věčnost. Nad vodou tento klub drží skupina nadšenců, kteří se na fungování aktivně podílejí, nicméně nic z toho prakticky nemají. Až tedy na některé. Fotbal je radost, což je štěstí kopané v tomto městě.

„Kravina s kulatým nesmyslem?“ podivuje se soused potkávající Patrika s černou brašnou přes rameno.

„Musím se hýbat, jinak si zadělávám beerceps,“ žertuje Patrik
a poplácá si břicho. Před jejich domem jsou dvě lavičky, z nichž jedna je už poničená. Pan Štěpán mířil na jednu z nich oděn do rozepnuté šedé bundy, pod kterou měl ale už bílý nátělník, to aby neprozradil své fotbalem zalité srdce. Obvykle vychází ven,
když je hezké počasí. Posedět před dům a přečíst si noviny.
A aby utajil svou fotbalovou horečku, sportovní rubriku čte až doma. Z novin ji vytahuje. Pro jistotu.

                „Tak co, pane Štěpán? Co je ve světě nového?“ pozastavil se Patrik před cestou na malinký stadion, aby podiskutoval s oblíbeným sousedem. Starého pohodáře měl každý rád, kliďas se srdcem
na svém místě uměl vždy i nechtěně pobavit.

„Představ si, poslanci zvýšili daně, nejspíš proto, aby si mohli zase přidat na platech,“ pravil.

„Mají málo peněz, pane Štěpán. Přece nechcete, aby si museli například bydlení platit ze svého,“ prohodil jízlivě Patrik. Černou brašnu, ve které měl naskládané své staré světle zelené kopačky se žlutými tkaničkami, ručník a vodu v láhvi, položil na chodník, aby se mohl s panem Štěpánem pobavit ještě víc, neboť měl nějaký čas nazbyt.

                „Něco ti povím, cucáčku. Jestli chceš vědět, jaký jsme národ, podívej se na prezidenta a vládu, kterou jsme si zvolili. Tak třeba prezident bude vždycky zrcadlem naší společnosti. Jací jsme lidi, takového máme prezidenta!“ přemýšlel pan Štěpán.

„Vládne nám to, co si zasloužíme. Pane Štěpán, budete se dneska dívat na fotbal?“ zeptal se Patrik.

„Vidím to na relaxaci a nicnedělání,“ odpověděl mu soused.

„A jak vidíte ten prvoligový hit?“ zajímá se Patrik o tip k zápasu Baník se Spartou.

„Ale, dej už pokoj s tím fotbalem, ogare jeden,“ usměrňoval Patrikův dotaz starý pan Štěpán.

„No, já si teda vezmu těch svých pár švestek a půjdu si zahrát ten náš krajský šlágr,“ zažertoval Patrik a vzal si svou brašnu a odkráčel.

                Kolem cesty od paneláku, kde Patrik žije, na stadion protéká řeka Lomná, jež svou čistou hladinou odráží zelenkavou barvu na stromech kvetoucích listů. Mladý fotbalista si asi pětiminutovou chůzi kolem řeky užívá vždy, ale dnes se nemůže nezastavit  a neobdivovat kachničky, jak svobodně a bezstarostně plují po třpytivé hladině. Když ty opeřence vidí, okamžitě si vybavuje analogie z fotbalu, kéž by i on byl ve fotbalovém poli někdy tak svobodným a uvolněným.

                O slávu a peníze tady nikdy nešlo. Nikdy nebyl tak dobrým, aby dokráčel ke svému snu hrát za Baník, jak si v dětských letech přál. Nikdy jej to nepohltilo tak, že by litoval, protože pro fotbal udělal vždy maximum. Prostě si jej nikdo z manažerů a skautů nevybral a tak to taky bral. Patrik se kopanou neživí, na to úroveň soutěže, kterou se svým klubem hraje, zdaleka nestačí. Jako každý jiný člověk, drtivá většina ve Frenštátě, musel i on pracovat rukama.

                Kolem Lomné na druhém břehu vidí skupinky rodin, jak se vypravují na výlety a jejich ratolesti rohlíky krmí kačeny. Tady kočárek, tam pejskař. Vskutku nádherný den. „Tak snad i vyhrajem,“ povzdechl si Patrik. Po chvíli, kdy vyšel od domu, míjí druhý most spojující oba břehy. Tahle spojnice je širší než většina mostů přes tento průtok, neboť přes tento projíždí i automobily. Opřený o zábradlí tam stojí Patrikův spoluhráč Evžen Novák, asi sto devadesáticentimetrový obránce. Mezi Evženovy přednosti patří hlavně souboje jeden na jednoho, ve kterých je schopen odstavit hráče soupeřů svým vypracovaným pivním mozolem. 

                Kromě popíjení z půllitrů ale Evžen umí i dobře zpracovat balón a rychle rozehrát, což je v tomto sportu moc důležité. Samozřejmě, on už ve svých dvaatřiceti letech není nejrychlejším hráčem. Leč, hlavně ženy ho milují pro jeho dlouhé blond vlasy. Upovídaný muž získává jejich obdiv téměř okamžitě, nejenom na trávníku, kde ani nemusí hrát dobře. Fotbal je vlastně zábava,
na kterou chodí i lidé, kteří mu nerozumí, ačkoliv o něm pronášejí soudy, jako by byli těmi nejuznávanějšími experty.

„Dneska se mi vůbec, ale vůbec nechce. Doufám, že ten zápas budu mít co nejrychleji za sebou. To víš, hospoda čeká. Čas jsou peníze,“ prohlásil znuděným hlasem Evžen, který bral dnešek jako nějakou rutinu.

„Už máš vidinu piva. Já doufám, že si dneska zahraju,“ odpověděl Patrik, který se s Evženem poměrně často bavil o sestavách
a fotbalové taktice.

                Pro mladého Kroupu byl hořký fakt, že ho trenér místního Motoru moc často nenasazoval. Bylo to především proto, že se Patrik vyhýbal gólům, což byl velký problém, zvláště když je útočníkem. V podzimní části sezóny v šestnácti zápasech skóroval jen dvakrát a trenér mu nedůvěřoval.

„Zápas, pak bar, potom domů,“ naplánoval si den Evžen, kterého fotbal nijak zvlášť nenaplňoval. Bral mu čas. Měl rád, když si mohl užívat s ženskými. O tom, že nastoupí, nepochyboval, protože odehrál všech šestnáct zápasů podzimu.

„Počkáme ještě na Frantu?“ zeptal se Evžen, když s Patrikem přešlapávali na mostě přes řeku. Ta lehkým zvukem protékající vody pokračovala městem, jen občas přerušená zvukem aut nedaleké silnice.

Evžen je chladný ke sportu, který děláme. Jasně na něm vidím, že ho opouští motivace dosahovat zdařilých výsledků, alespoň těch týmových. Prioritou jsou pro něj ženy. Je to prostě sukničkář
a vlastně mu to hodně kluků závidí. Ani se nemusí snažit a baby
se na něj lepí jako včely na pampelišku. Je to takový náš frenštátský David Beckham.

„Můžeme počkat,“ odpověděl Patrik. Ve své červené pruhované bundě už kráčel Franta Hekl, záložník Motoru. Věčně usměvavý a dobře naladěný pětadvacetiletý mladík s černými vlasy ostřihanými na ježka si pískal. Zřejmě nikdy a nic jej nerozhodí. Pohodář, který zhasne všechny rozbíhající se konflikty na hřišti i mimo něj.

Na Frantu nedá nikdo dopustit. Svým klidem se nedal v ničem zneklidnit. Jestli mají někteří jedinci dar upokojit společnost, pak
u Franty o tom nepochybuji. Je to náš hromosvod…

„Tož, jdeme nebo tady budeme postávat a doufat, že ty góly dá za nás někdo jiný,“ žertoval Franta.

„Jasně, že jdeme,“ odpověděl znuděným hlasem velikán Evžen.

                Trojice se vydala směrem ke stadionu Horečky,
i když Horečky jsou od něj snad kilometr daleko.

                Po pravé straně cesty je zelená louka, na níž děti na podzim rády pouštějí draky. O kousek dál na malém kopci, to už za Frenštátem, leží městský hřbitov. Na zelené pastvině si jakoby velebí malý, spíše historický fotbalový stadion Motoru,
na kterém se v minulosti dělalo spoustu úprav a změn, ne vždy dávající logiku. Malý fotbalový stánek obehnaný žlutým plotem je jedna z věcí, která moc neladí se zelenkavým trávníkem v okolí. Na levé straně silnice jen domky, zahrádky a kousek odtud ještě místní jezdecký areál. Naproti němu se pokojně pasou koně.

„Žádní fanoušci?“ žertoval omrzelým hlasem Evžen. Trojice se zastavila před jediným vchodem. Možností, jak se dostat dovnitř, je však více – třeba obejít stadion, kde na malém tréninkovém hřišti není žádná překážka.

                V areálu na pravé straně podél plotu postávají autobusy týmů, naprosto dobře vymyšlené, neboť tam nikomu nezavazejí
a přesto parkují přímo v prostorech.

                „Dovedl bych si tu představit mnoho fanoušků a velké davy lidí,“ zasnil se Patrik. „Tady bych spíše očekával hromadu úředníků, jak sčítají majetek na tomto stadionu, aby jej město prodalo,“ formuloval svou skepsi Franta.

„Ne, ne, ne. Jen poslouchejte to…“ pokračoval ve snění Patrik,
ale opět byl zastaven Frantou: „To ticho.“

„Moment, vlastně jsem něco zaslechl,“ přidal Franta.

„Slyším ženské hlasy. Jsou tak patnáct metrů severně,“ dodal
s kamennou tváří Evžen.

                Trojice postávala před průchodem, kterým už pomaličku procházeli první diváci. V přilehlé kase zaplatili dvacet korun a byli vpuštěni do místního fotbalového chrámu. V malém okénku s pokladnou seděl vrátný, starý pán se zelenožlutým rozlišovacím trikem, šedým strništěm na tváři a levou rukou držel dřevěnou hůl, kterou opíral své staré tělo. Pan vrátný, jenž se staral o prodej lístků a především o stadion, je hodný, ale někdy rázný pán, který nemá rád, když někdo chce vstoupit na fotbal bez placení. Nejednou seřval především mladé neplatiče vstupného, dostávající se zadní stranou malého stadiónu s rozbitým plotem dovnitř.

                Pro vrátného Otu, všemi přezdívaného Santiago, neboť všem připomínal starého rybáře z díla Stařec a moře, bylo starání se o fotbalový domov Motoru jeho životem. Byl ochoten sem chodit
ve volném čase, aby pokropil trávník nebo uklidil šatny od propocených rozlišováků používaných k tréninkům. Starý pán byl kdysi sám fotbalista, ale jak je zvykem na úrovni regionální soutěže, ani on to daleko nedotáhl. Někdo by řekl, že shnil po boku klubu, který miluje. On je ale šťastný. Šťastně srostl s tím, co zbožňuje…

                Dnes Santiago žije fotbalem se vším všudy, živí se prací okolo něj a fotbal jej baví i z pohledu diváka. Volné chvilky si ovšem někdy krátí rybařením, i to nahrává jeho přezdívce Santiago.

„Jak se máš, Santi?“ zeptal se Patrik Kroupa.

„Nemám se moc dobře. Ryby neberou, góly nedáváte a politici pořád kradou,“ zastesknil si pan vrátný. Stařík špatně nesl neblahé výsledky týmu, pro nějž vytrvale pracoval. Motoru hrozí pád do nižší soutěže, chybí peníze a stadion chátrá. Musí se něco stát, aby se vše zvrátilo. Jakoby sled událostí byl již na spadnutí. Něco patrně viselo ve vzduchu. Něco, co navždy změní chod tohoto klubu…

„Dneska vyhrajem! Uděláme ti radost,“ slíbil mu klidným hlasem Evžen.

„Navrhuji, abyste platili vstupné,“ odpověděl Santiago smutným hlasem. Patrik nemeškal a zaplatil starému muži dvacet korun.

„Seš blázen, Patriku,“ pousmál se patriot Motoru opřen o svou hůl.

                Na asfaltové cestě postávají lidé, vesměs s dětmi. V rukou měla velká část z nich plastové kelímky naplněnými pivem, přešlapující okolo a zahledění k placu se dvěma brankami. Trávník byl postříhaný a světle zelený. Po zimě vypadal slušně.

První jarní zápas a já žasnu, v jakém stavu je náš trávník. Santiago zde tráví hodiny denně a vše puntičkářsky a sám dokáže připravit. Vždyť víme, že po naší úctě sám netouží. Chce jen, abychom vyhrávali…

„Dneska za tři body! Jasně?“ zakřičel jeden fousatý pán, když viděl Patrika a jeho spoluhráče.

„Pět nula!“ odpověděl mu Franta. Byl tak sebejistý, že jeho rty se roztáhly, až odhalily bílý chrup. Tvář Franty byla strnulá a ničím neovlivnitelná. Jen Patrik si prohlížel stadion, kolik je na něm dnes lidí. Jeho oči oskenovaly snad každou skulinku tribun i hřiště, snad aby si zapamatoval tento den více než jiný. Možná dnes odstartuje něco, co začne rapidně měnit místní klub Motoru i jeho kariéru.

                Po levé straně leží největší tribuna. Celý prostor hlediště
pro diváky je rozdělen rezavým hrazením na dvě části. Je zdejším zvykem, že domácí fanoušci sedí v pravém, menším sektoru, to i proto, aby to měli o pár krůčků blíže k hospodě, která leží přesně naproti.

                Diváci se na stadionu pomalu hromadí a s nimi také vůně grilovaných klobásek připravovaných v drobném stánku schovaným pod slunečníkem mezi větší tribunou a hřištěm. Kouř z praskajícího uhlí prostupuje díky větru napříč stadionem směrem od tribuny
přes hřiště až na protější stranu vedle hospody, kde za teplého počasí lidé sedí venku. Hrací plocha je po svém obvodu oddělena železným zábradlím, u kterého zase další postávají, aby byli blíže k dění na trávníku.

                Na levé straně při vstupu do areálu se nachází v těsné blízkosti nová tribuna pro snad padesát diváků, kteří měli možnost sledovat hru přímo za bránou. V levém rohu je již větší budova,
ve které se nacházejí jednak šatny všech týmů, to i mládežnických, tak i kanceláře a technické zázemí klubu. Na tomto stavení je i umístěn displej, který promítá skóre utkání, ovšem čas z něj nikdo nevyčte. Ukazatel časomíry se doslova skrývá v protějším koutě na malé chatrči, ve které má Santiago nářadí potřebné k údržbě.

 Dodatek autora po uplynutí mnoha neděl od vydání

 Posledním odstavcem první kapitoly se dotýkáme zásadního rozuzlení celého příběhu… A kdo počte dál, zjistí, co se s Kroupou stane dál… Byť má První poločas relativně pomalý rozjezd – a dnes bych to napsal asi jinak – stručněji, pravý sešup doznává život mladého Kroupy snad v půlce. Celý První poločas je dlouhý, aby se čtenáři seznámili s charakterem skromného muže, vžili se do jeho zpočátku nudného života a snad mu i začali přát… O to více emocí přinesou jeho nezdary – zdaleka ne na fotbalových hřištích.