Před nějakým časem jsem napsal poměrně úspěšný trojdílný
článek zaměřený na hru Sonic the Hedgehog 2. Z hlediska férovosti bychom teď
měli naši pozornost zacílit i na předchůdce tohoto veleúspěšného dílu – a sice
na úplně první Sonic the Hedgehog. Budeme se věnovat verzi pro Segu Megadrive
(v Americe známou jako Genesis), čili její 16bitové podobě. Tato verze totiž
vyšla jako první, přesně 23. června 1991, zatímco menší 8bitový bratříček pro
Master System spatřil světlo světa až o necelého půl roku později. Pro všechny
fanoušky to znamená jediné: vracíme se na úplný počátek ságy modrého ježoura!
Věděli jste například, že než hra vůbec vznikla, zvažovalo se, zda maskotem
Segy nebude spíše králík či pásovec? Nebo že hlavní programátor Yuji Naka
udělal ze Sonica neplavce jen proto, že se mylně domníval, že skuteční ježci
plavat neumí? Z tohoto vtipného omylu se nakonec stala Sonicova největší noční
můra a hrůzu z vody má dodnes, a je to tedy nejspíš jediný ježek na světě,
který neumí plavat.
Obálka hry Sonic the
Hedgehog, zdroj hmv.com
Proč modrý ježek a ne ušatý králík?
Podle dostupných zdrojů spatřil modrý ježek světlo světa v
roce 1991 a jeho zrození bylo přímou odpovědí na tehdejší situaci na herním
trhu. O přízeň v našich obývacích pokojích tenkrát tvrdě bojovaly konzole od
konkurenčních společností Sega a Nintendo. Druhá jmenovaná už měla svého
maskota, který se ve vlastních hrách promenádoval už od roku 1985 – a není
samozřejmě řeč o nikom jiném než o slavném instalatérovi jménem Super Mario.
Sega v souboji s Nintendem, co se prodejních čísel týče, tahala prakticky celou
historii za kratší konec, a tak potřebovala na Maria nějak chytře odpovědět.
Tehdy vydaný Super Mario Bros se těšil nejen vysokému hodnocení herních
kritiků, ale i obrovské prodejnosti. Osobně si myslím, že naprosto zaslouženě. Sega
naproti tomu ve svých titulech neměla žádnou figuru, která by prodeje hardwaru
podpořila něčím opravdu exkluzivním.
Vývojářský tým AM8 (později přejmenovaný na slavný Sonic
Team) proto dostal jasný úkol: postavit Mariovi soupeře, který Segu dotáhne k
úspěchu. Faktickým otcem nového hrdiny se stal herní návrhář Naoto Ohshima,
který už měl za sebou úspěchy v podobě her Phantasy Star nebo SpellCaster. V
raných fázích návrhů se však ještě vůbec nevědělo, že půjde o ježka. Na stole
ležely nápady, že maskotem Segy bude například králík či zajíc, jehož dlouhé
natahovací uši by uchopovaly předměty a házely je na nepřátele (tento podobný
koncept se nakonec o pár let později uplatnil u jiné hry od Segy, u Ristara).
Další koncepty jako pásovec se sice také nabízely, ale to vše nějak nezapadalo
do hlavního požadavku – postava měla být především rychlá. Hra s tímto hrdinou
měla mít oproti Mariovi pořádný drajv a svižnost. Vývojáři zkrátka nechtěli
zvíře, které by se muselo zastavovat, něco sbírat a pak to na někoho házet. To
by se od Super Maria zas tak moc nelišilo, že?
Pak ale ze seznamu možností vyskočil ježek. Tvůrci Naoto
Ohshima, Yuji Naka a Hirokazu Yasuhara si okamžitě uvědomili ten obrovský
potenciál, který se přímo nabízel: ježek se přece dokáže schoulit do klubíčka
chráněného ostrými bodlinami. A když takové bodlinaté klubíčko roztočíte,
nepotřebujete se kvůli útoku vůbec zastavovat... Myšlenka na bleskového Sonica
byla na světě.
Když už se vědělo, že Sega vsadí svůj úspěch na ježka,
řešilo se, jaká barva mu bude vdechnuta. Zde nebylo příliš možností co
vymýšlet. Požadavek na postavu byl jasný – měl to být symbol Segy. A Sega měla
kobaltově modré logo. Barva velmi podobného odstínu tedy byla použita i pro novou
postavu. Ježek Sonic byl tedy na světě…
Sonic rozbíhající se
na úvodní obrazovce hry, zdroj koobr.com
Barva bot taky není náhodná
Když už Sonic dostal do vínku svou typickou modrou barvu,
bylo třeba jeho vzhled nějak oživit. Postava měla být nesmírně rychlá, a kdyby
hráč na tehdejších televizorech viděl běhat jen jednolitou modrou šmouhu, která
se navíc neustále kutálí, rychle by ztratil přehled o tom, kde má ježek vlastně
hlavu a kde nohy. Sonic tedy dostal velice výrazné červené boty s bílým pruhem.
Samotný tvar a koncept (nikoli však barvu) si tvůrci vypůjčili od samotného
krále – tedy krále popu Michaela Jacksona, konkrétně z jeho videoklipu k písni Bad
(Youtube odkaz zde).
Tam tento legendární umělec vystupoval v botách s výrazným páskem přes nárt. A
pokud jde o tu zářivě červenobílou barevnou kombinaci, ta měla pro změnu
odkazovat na Santa Clause, aby hrdina působil na hráče hned od první chvíle
sympaticky a přátelsky.
Obrázek ze seriálu
Dobrodružství ježka Sonica rok 1993, zdroj Google
Michael Jackson s botami
s výrazným páskem přes nárt, zdroj Reddit
Z hrdiny v pyžamu největším padouchem, jehož kořeny vedou
až prezidentovi USA
Už od pradávných pohádek a veškerých dějových dobrodružství
platilo jedno: kde je dobro, tam musí být i zlo. Sonic zkrátka musel mít s kým
bojovat, aby příběhová linka měla smysl a náboj. Tímto ztělesněným zlem se
pochopitelně stal zlotřilý doktor Robotnik, v Japonsku – a v poslední době i u
nás – mnohem více známý jako Eggman. Nicméně i samotný zrod postavy tohoto
šíleného vědce s choutkami podrobit si celý svět měl svůj zajímavý vývoj. Úplně
první koncept totiž počítal s tím, že on sám bude hlavním hrdinou celé hry.
Mělo jít o obtloustlého chlapíka s výrazným knírem, který bude oděn v pyžamu.
Podle mnoha zdrojů byla podoba tohoto muže zpočátku vizuálně inspirována
bývalým americkým prezidentem Theodorem Rooseveltem. Ten sice ve skutečnosti
tlustý nebyl, ale japonští tvůrci tehdy vycházeli spíše z jeho dobových
amerických karikatur, které prezidentovy rysy silně zveličovaly a zakulacovaly.
Jako hlavní maskot Segy sice tento kníráč v pyžamu nakonec neprošel, ale
tvůrcům se zalíbil natolik, že ho nevyhodili. Naopak ho oblékli do červeného
kabátu a udělali z něj Sonicova úhlavního nepřítele. Eggman byl na světě. A jistá
podoba s ex-ex prezidentem Spojených států se stále nabízí…
Bývalý americký
prezident z let 1901 – 1909 Theodore Roosevelt, zdroj Wikipedia
Dr. Eggman a boss ze
Star Light Zone, zdroj Instagram
Fascinující Green Hill Zone
Je to naprostá tradice všech her s ježkem Sonicem – když hru
spustíte, musí vás vtáhnout svou krásou, barevností a v neposlední řadě i
hratelností. Vždy to tak bylo: když spustíte Sonic the Hedgehog 2 (1992),
objevíte přenádherný, oblaky zasypaný Emerald Hill, když si zahrajete Sonic
Advance (2001), spatříte Neo Green Hill Zone, u Sonic Adventure (1998) se
proběhnete na plážích Emerald Coast a tak dále.
V čem je ale ten původní Green Hill Zone tak okouzlující?
Zelené kopce, zářivé modré nebe, palmy a šachovnicová půda pod nohama. Tvůrci
dobře věděli, že pokud má Sonic Maria porazit, musí se hra i vizuálně
přizpůsobit západnímu publiku. Návrhář Hirokazu Yasuhara se proto inspiroval
slunnou Kalifornií. Prostředí prvního levelu mělo svou pestrostí vyzařovat
pozitivní energii, která okamžitě vtáhne do hry. Mimochodem, Green Hill Zone je
dodnes používán v nových herních titulech s ježkem Sonicem a dočkal se mnoha 3D
přepracování.
Green Hill Zone,
zdroj Soniczone0
Green Hill Zone,
zdroj Soniczone0
Excelentní hudba
Zcela zvláštní kapitolu ke hře Sonic the Hedgehog si
zaslouží hudební doprovod. Zcela úmyslně jsem se tomuto tématu na řádcích výše
vyhýbal. V čem byl (a vlastně stále je) Sonic unikátní, je to, že každý svět má
svou vlastní skladbu. Jak postupujete hrou dál a dál, slyšíte nový hudební
doprovod. V dnešních dobách už to problém není, nicméně v devadesátých letech,
kdy cartridge pro Segu Megadrive s prvním Sonicem měla kapacitu pouhé 4
megabity (což představuje velikost přesně 0,5 MB), to byl naprostý programátorský
zázrak. Dostat do tak malého prostoru, kam se dnes nevejde ani jediná
fotografie z mobilního telefonu, celou hru a k tomu ještě tak bohatý hudební
doprovod, vyžadovalo opravdové mistrovství. O to víc je fascinující, že se o
tyto nezapomenutelné melodie plné energie postaral Masato Nakamura, tehdejší
baskytarista nesmírně populární japonské kapely Dreams Come True.
Hvězdný hudební doprovod
Každá legendární hra potřebuje legendární hudbu, a první
Sonic the Hedgehog nebyl výjimkou. Abychom byli historicky přesní: zatímco
Hirokazu Yasuhara byl oním geniálním architektem, který navrhoval design
samotných úrovní, o nezapomenutelnou hudební stránku se postaral Masato
Nakamura. A vězte, že to nebyl jen tak ledajaký řadový vývojář. Nakamura byl v
té době baskytaristou a dvorním skladatelem nesmírně populární japonské popové
kapely Dreams Come True. Sega totiž chtěla, aby její nová hra zněla moderně a
vybočovala z tehdejších videoherních standardů, a proto oslovila rovnou popovou
hvězdu.
Spolupráce byla oboustranně výhodná, protože Sonic dostal
profesionální hudební doprovod a kapela Dreams Come True získala od Segy
sponzorství pro svá hudební turné. Mimochodem, pokud jste četli mé předchozí
články o hře Sonic the Hedgehog 2 (odkazy níže), jistě jste na samotném konci
této hry slyšeli skladbu Sweet Sweet Sweet. Tato píseň totiž hraje v emotivním
momentě, kdy modrý ježek zničí zlověstnou vesmírnou stanici Death Egg a při
následném pádu je ve vzduchu včas zachráněn svým parťákem Tailsem v letadle
Tornado.
Japonská hudební
skupina Dreams Comes True (vlevo Masato Nakamura, vpravo Miwa Yoshida), zdroj Sonic Fandom
Skladba DREAMS COME TRUE - SWEET SWEET SWEET
Kolik zabraly jednotlivé Sonicy pro Megadrive?
|
Hra |
ROM |
|
Sonic the Hedgehog |
512 kB |
|
Sonic 2 |
1 MB |
|
Sonic 3 |
2 MB |
|
Sonic & Knuckles |
2 MB |
A závěrem prodejnost hry Sonic the Hedgehog pro Segu
Megadrive? Odhadem až 15 milionů kopií, přičemž samotných konzolí Sega
Megadrive a Genesis se prodalo 30 milionů kusů. Znamená to jediné: průměrně
každý druhý majitel této legendární konzole vlastnil hru Sonic the Hedgehog.
Minulé články o Sonic the Hedgehog 2