Vraťme se k základům našich historických zkušeností s Ruskem, respektive se Sovětským svazem. Musím úvodem říci, že jsem v naší zemi nezažil okupaci ani socialistický režim komunismu, ale na otázku okupace jsem přesto velmi citlivý. Možná proto, že nesnáším, když se věci nenazývají pravými jmény a realita se ohýbá podle toho, jak se komu hodí. Pokud je slaďoučké, čerstvě utržené jablko červené, nemůže být žluté ani zelené. Může se v kombinaci s jinými barvami jevit jinak, ale samo o sobě prostě zelené ani žluté není, protože je červené.
Velmi mě štve, že někteří političtí myslitelé (možná dokonce většina z nich) jsou schopní označit červené jablko za žluté a věnovat barvě jablka mnohahodinové diskuse, přičemž do společnosti vysílají zprávu: „Hmm, to jablko vypadá červeně, ale co když nám někdo lže?“ Ve společnosti tím vzniká pnutí a místo kultivované diskuse, k níž patří výměna argumentů s cílem dospět k závěru (to je přece demokracie), klesáme až k vzájemným urážkám a osobním útokům. Výsledkem takové diskuse nejsou jediná, ale dvě navzájem znepřátelené „pravdy“.
Totéž platí o Rusku. Z vlastní zkušenosti z Ukrajiny vím, že nikdy nezklame poštvání jednoho vůči druhému a zpochybňování institucí – to Rusko umí a dělá to rádo. Nástrojem je propaganda, jež do světa vypouští nespočet výkladů a verzí událostí. Cílem je zpochybnit skutečnost, a to přesycením alternativními verzemi.
Podobně jako nahnilé jablko vnímám i příchod vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Je smutné, že se i po šestapadesáti letech často neshodneme na tom, jak tuto událost pojmenovat. Podle mě je to bezesporu okupace.
Zajímalo mě, jak rok 1968 vnímají Ukrajinci a jak Rusové. Před asi deseti lety jsem o tom mluvil s ruskou kamarádkou z Petrohradu – mladou ženou, která procestovala kus světa a nebyla v žádné ruské patriotské bublině. Přála si žít kdekoliv v Evropě, jen ne v Rusku. Řekla mi, že v roce 1968 nám Rusové přišli „na pomoc“, protože jsme je pozvali dopisem. Historici popsali stovky stran o legálnosti dopisu čtyřech poslanců a o jisté vlastizradě.
Na téma událostí roku 1968 v Československu jsem mluvil také s ukrajinskou paní, která své aktivní roky strávila v Sovětském svazu. „Okupovali jsme vás a byla to chyba, na které jsme se podíleli,“ řekla mi. Rád opakuji svou oblíbenou větu: „Němci měli obrovské štěstí, že prohráli druhou světovou válku.“ Domnívám se, že ekonomické ukazatele – a nejen ty, ale i kvalita života, délka dožití či počet Němců v Rusku versus počet Rusů v Německu – jasně ukazují, kdo je na tom lépe: Rusko, které z 20. století vzešlo jako vítěz, nebo Německo, poražené. Němci se na rozdíl od Rusů se svou minulostí vyrovnali, stydí se za ni, ale šli dál, zatímco v Rusku se Stalin a Lenin oslavují jako největší osobnosti a Vladimir Putin prohlašuje, že rozpad Sovětského svazu je největší geopolitickou tragédií 20. století – ačkoli ve stejném století proběhly dvě světové války s odhadem 9,5 milionu obětí v první a 72 milionů v druhé.
Co tím chci říci? Neříkám, že je Německo dokonalým státem, kterému bychom měli vzhlížet. Spíše oceňuji, že se Němci vyrovnali se svou historií a nehází stín viny na dnešní generace za činy předků. Nesmíme zapomenout, ale nesmíme ani zůstat stát na místě a vzhlížet výhradně k minulosti. Je čas jít dál. Jak ale postupovat, když vám někdo i po šestapadesáti letech tvrdí, že vaši zemi osvobodil armádou, která zde pak zůstala více než dvacet let?
Užitečné odkazy
Moje příspěvky o Ukrajině na mém blogu https://www.matejnovobilsky.cz/search/label/Ukrajina
Moje starší příspěvky o Ukrajině na blogu iDNES https://blog.idnes.cz/novobilsky