Když ruská agrese na Ukrajině propukla v plné míře, začaly neutrální státy Finsko a Švédsko uvažovat o razantní změně své dosavadní politiky trvající řadu desetiletí. Z historického hlediska se prakticky okamžitě stalo součástí NATO Finsko. To Finsko, které s Ruskem sdílí hranici dlouhou 1325 km. To je o něco více nebo zhruba stejně, jak je dlouhá frontová linie na Ukrajině. A jaký je důsledek vstupu Finska do NATO z pohledu Ruska kromě výhružek, že Finsko na tohle doplatí? Z vojenského hlediska prakticky žádný, protože na finské hranici nejsou ze strany Ruska alokovány prakticky žádné vojenské síly. Z logiky věci tedy vyvstává otázka, proč je možný vstup Ukrajiny do NATO pro Rusko hrozbou (až takovou, že musí „preventivně“ zaútočit), ale už aktuální členství Finska v NATO pro Rusko nic neznamená? Jinými slovy, Rusko už nechtělo více NATO na své hranici, ale ve výsledku dostalo pravý opak. Na ruské hranici je více NATO, než tam bylo před válkou. To je objektivní a prokazatelný fakt. A navíc hrozba samotná. Pokud je NATO pro Rusko hrozbou, proč nejsou na finsko-ruské hranici takřka žádné vojenské brigády? Rusko velmi dobře ví, že NATO na něj rozhodně nezaútočí.
Pravým důvodem invaze Ruska na Ukrajinu není samo o sobě NATO jakožto možné ohrožení. Když jdeme trochu hlouběji do historie, avšak zůstaneme u Putina jakožto prezidenta, který Rusku vládne s jednou krátkou přestávkou, kdy si odpočinul ve funkci premiéra, už celých dvacet let, zjistíme, že NATO a EU je sice něco, co Putin sám nechce, avšak není to primární důvod, proč válku na Ukrajině zahájil.
Putin už v roce 2013 (před anexí Krymu a před válkou na Donbase) řekl: „Ať už Ukrajina směřuje kamkoliv, jednou se potkáme. Proč? Protože jsme jeden národ. Nacionalisté na obou stranách za to na mě možná budou naštvaní, ale je to pravda.“ Ve svém tvrzení totiž řekl zajímavou věc, a sice, že „jsme (s Ukrajinou) jeden národ.“ Tehdy ještě připustil, že nacionalisté jsou na obou stranách, nicméně v době, kdy ukrajinský prezident Janukovyč odstoupil od asociační dohody mezi Ukrajinou a EU (výměnou za masivní půjčky ze strany Ruska), Putin už postupně začal obracet rétoriku a označovat Ukrajince za nacionalisty a banderovce. Zajímavé, jak si tato slova rychle převzali někteří politici u nás…
Čin Viktora Janukovyče vyústil v masivní protesty – tzv. Majdan, respektive Euromajdan, který rozhýbal dění okolo vyhnání Janukovyče z funkce. To se psal ještě rok 2013. O pár měsíců později už Rusko zahájilo blokádu Krymu vojáky v neoznačených uniformách s následnou anexí, a samozřejmě se rozhořel konflikt na Donbase.
Pamatuji si, že když Majdan začal, tak jsem zrovna v ten den přiletěl do Kyjeva a o Majdanu jsem se dozvěděl až po přistání na letišti. „Janukovyč zrušil naše směřování do EU a lidé vyšli do ulic.“
Ukrajinci mi tehdy říkali, ať se na jejich zemi podívám. Ať se podívám, jaká je u nich úroveň života, ať se podívám na korupci, a říkali mi, že tohle zkrátka musejí změnit. Neměl jsem tam pocit, že by se k Rusku chtěli otočit zády. Vnímal jsem hlavně to, že těsný nátisk k Rusku jim zkrátka žádnou změnu k lepšímu nepřinesl. Naopak. Ukrajina zabředávala do stále sílících problémů a do vysoké závislosti na Rusku, což samozřejmě jedné z jmenovaných stran vyhovovalo až moc, zatímco tu druhou to vyčerpávalo. Netvrdím však, že by Rusko bylo důvodem všech ukrajinských problémů a chyb, kterých bylo do války na Donbase požehnaně. Tvrdím však, že Ukrajina si své problémy musí řešit sama, bez zásahu cizích tanků a raket. Ostatně to náleží každému suverénnímu státu, a kdo omezuje něčí suverenitu, ten je diktátor.
Užitečné odkazy
Moje příspěvky o Ukrajině na mém blogu https://www.matejnovobilsky.cz/search/label/Ukrajina
Moje starší příspěvky o Ukrajině na blogu iDNES https://blog.idnes.cz/novobilsky
Předchozí díl: Jsem s Ukrajinou, díl 2
Další díl: Jsem s Ukrajinou, díl 4: Majdan a propaganda v praxi (vyjde)