Tak jako zakončení nějaké věty tečkou jsem v poslední době možná vnímal i své psaní. Říkal jsem si, že buď píšu, nebo nepíšu. Že v mých posledních stránkách, odstavcích a řádcích buď to svítí jasná tečka, anebo bliká kurzor textového editoru, který čeká na další písmenka jako akvarijní rybičky na krmení. Čas plynul, já se vydal cestou podnikání, a na mé texty se jen prášilo. Po čtyřech vydaných knihách přišla dlouhá pauza. Svou poslední knížku – Tajemstvíosmého města: Signál naděje, jsem vydal v roce 2019. Co dneska máme za rok v kalendáři? 2026. Ano, k mé obhajobě, rok 2026 teprve začal, no ale i tak – dlouhá pauza, která byla vyplněna řadou podstatných věcí, jež jen připomínají, jak může být život náš, ale i ten okolo nás turbulentní a proměnlivý. Tak jen stručně: covid, válka na Ukrajině… Je toho víc.
I když jsem se psaní knížek věnoval asi jako vymýšlení novoročního předsevzetí v únoru. Myšlenka sice dobrá, ale účinek žádný. Mé podnikání a starosti okolo mi tak nějak ukrojily zájem na kreativní myšlení. Zájem však ve mně bublal dál, a posílená pocitem odpovědnosti ke čtenářům mého Tajemství osmého města jsem vzal nápady na pokračování, napsal si je vedle sebe, a… Pokračování vzniká. Není to však vyloženě o tom, že bych každým dnem seděl a chrlil ze sebe stránky jako politikové sliby před volbami. Jde to ztuha, ale další část příběhu se rodí. Možná s bolestmi, ale jde to. Nejen odpovědnost vůči čtenářům prvního dílu, ale i nějaká touha proniknout do mého smyšleného světa a myšlenek, mě přivála zase ke klávesnici. Americký básník a spisovatel Charles Bukowski jednou řekl: „Psaní si vybírá tebe, to si nevybíráš ty.“ S tímto se mohu dvakrát stoprocentně ztotožnit. Psaní je totiž svoboda tvořit, a čtení je svoboda myslet… Takže na Tajemství osmého města se pracuje. Občas sem napíšu, jak to pokračuje. Bez velkých slibů – jen aby bylo vidět, že to zase žije.
Žádné komentáře:
Okomentovat