Spěchající lidé, šťastné úsměvy, ale i zlostné úškleby v pokřivených obličejích. Kam se podíváš, tam vidíš něco jiného. V davech a v ulicích je cítit život městského ruchu. V osmém městě už ale život v běžném slova smyslu pohasl jak plamínek tančící na posledním milimetru svíčkového knotu. Běžný život ve městě je už jen ve smrtí zaprášených vzpomínkách. Atmosféra zla a všudypřítomného teroru však dala odhalit skutečné lidské charaktery očištěné od iluzí. Tma beznaděje paradoxně jako světlo baterky prosvítila husté šero, za které se dosud schovávaly vlastnosti každého.
Mnozí se chovají slušně jen proto, že existují jasně daná pravidla. Ta fungují jako hokejové mantinely dávající našemu životu řád a pořádek, protože víme, kde jsou hranice. Když však mantinely zmizí, logika a pořádek končí a ve hře zvané život je najednou možné všechno. Jako by z hokejového zápasu nezmizely jen mantinely, ale i rozhodčí. Slušnost a sebekázeň už najednou nejsou potřeba. Pravidla mizí nenávratně v dáli. Tvé postavení či minulost zde už nikoho nezajímají. Je důležité teď a tady. Žádná z postav mé knížky Tajemství osmého města se neformuje tím, co kdy dokázala – formuje se jen a pouze teď. To ostatně platí v každé situaci, kdy krize a adrenalin nastupují do hlavních rolí. Někteří se na konci světa tak, jak ho známe, naučili žít a přežívat v tichu. Jiní převzali otěže a stali se neplánovanými hrdiny…
Mladý Viktor zůstává po dlouhý čas stranou se svou matkou a některými přeživšími schovaný v hustých lesích. Mezi stromy se ukrývají několik let proto, aby zůstali v bezpečné vzdálenosti od mimozemských sil krutého Arénu. Jejich výjezdy pro zásoby potravin ale utne tajemná zpráva, kterou Viktor zachytí ve staré vysílačce...
Příběh o katastrofě a charakteru lidí v situacích bez morálních hranic ale doplňují i ti, kteří se naprosto odmítli přizpůsobit beznaději a chaosu. Jednou z takových je třeba Irina. Nádherná blondýnka byla dlouhou dobu tlačena do věcí, které jejímu srdci nevoněly a byly jí až odporné. Jednoho dne ale dostala šanci se z nepřízně osudu vymanit a převzít iniciativu. Nevěděla jak, ale bylo jí jasné, že svůj život musí pevně do rukou vzít ona sama, jinak to s radostí za ni udělá někdo jiný. Zase...
V Hektorově životě se zase ukáže, že morální hranice mezi hrdinou a přežívajícím je tak ostrá a nenápadná, že platit současně může obojí. Hektorovo srdce ale bije pro spravedlnost. Nebo si to alespoň myslí...
Když člověk dostane neomezenou moc a podporu zla, už nebude jen tichým spolupachatelem, ale sám se zlem stane. A právě u Viktorova strýce se ukazuje, jak snadno může zmizet poslední hranice. Když ve vás dobro neprobudí ani vlastní rodina, stává se člověk ztělesněním čistého zla.
