Vždycky jsem si říkal, jak chytrý krok jsem to neudělal,
když jsem si před mnoha lety zakládal účet u jedné nejmenované banky. Tímto
článkem se rozhodně nechci strefovat do „té své.“. Jen jediná komplikace mi
trochu rozpumpovala krev v těle a možná to jen ukazuje, že dobrý vztah
mezi vámi a bankou může platit pouze tehdy, pokud od ní nic nepotřebujete.
Z jistých důvodů jsem pro cizineckou policii potřeboval
potvrzení o účetním zůstatku. Bylo mi důrazně řečeno, že dokument musí být originál
potvrzený bankou – s razítkem i podpisem. Už jednou jsem od mužů a žen
zákona odjel s nepořízenou, když jsem originál neměl, a tak jsem na slovo
originál kladl důraz i já. Dostat takové lejstro nebyl problém, stačilo si jen
potvrzení vyžádat. Za kousek papíru jsem zaplatil 200 korun – fajn, mám něco,
co nakládá s mými financemi prakticky bez poplatků, takže jsem se kousl do
rtu a nechal si písemnost poslat poštou.
Matěj Novobilský má veden účet, jehož zůstatek ke dni
Svatého Dyndy je nechutně vysoký – pro nakládání s jeho penězi se
neobejdeme bz paleťáku… Asi tak nějak zněl text – přesně to, co jsem
potřeboval. Sklouznu očima dolů a vzhlížím k vytištěnému razítku a
vytištěnému podpisu – je to de facto podobný styl toho, co si můžu vyjet sám
v internetovém bankovnictví. Za chvíli jsem začal filozofovat – co je to vlastně
originál? To, co pošle banka, nebo to, co je přímo orazítkováno a podepsáno
člověkem – zástupcem peněžního ústavu?
„Co přesně si od nás představujete?“ zeptala se mne banka,
když jsem se ozval s žádostí, že chci prostě originál a že kus vytištěného
papíru s naskenovaným podpisem za originál zkrátka nepovažuji. „To, za co
jsem zaplatil dvě stě korun,“ odpověděl jsem slušně. „Váš požadavek zaevidujeme
jako reklamaci, na jejíž vyřízení máme měsíc,“ uklidňovali mne. „Ale já nemám
tolik času. Potřebuji mít ten dokument do týdne,“ nebyl jsem vůbec klidnější. Nechtěl
jsem nic dělat akčnější, nicméně už jednou jsem jel na cizineckou policii, aniž
bych něco vyřídil – dvacet kilometrů tam, dvacet zpátky. „Originál doneste,“
vzpomínal jsem na jejich výzvy.
S bankou si psát nešlo. Psal jsem, odpověděl jeden
jejich zástupce, odpověděl jsem, reagoval druhý, a pak zase někdo jiný. Takových
emailů a jejich zástupců bylo pět – už mě nebavilo každému z nich
vysvětlovat svůj problém. Očividně nejsem dost dobrý klient na to, aby se mému
problému věnoval jeden člověk… Nevadí. Obrátil jsem se na Finančního arbitra
s dotazem (nikoliv stížností), jak se definuje originální dokument o
účetním zůstatku. Oni neví, banka neví, já nevím… Tak kdo ví? Co je vlastně
originál?
Nebyl čas čekat na výsledek reklamace, zkusil jsem zajet na
cizineckou policii s tištěným razítkem i podpisem. Kroutili hlavou, co že
to mám za dokument, který má ještě k tomu hodnotu dvou stovek. Vzali jej.
Po nedlouhé době mi přišlo vyjádření banky, že mou reklamaci uznali a poslali
mi písemnost novou – modrý inkoust na ní byl skoro ještě nezaschlý. Nemohl jsem
se tomu nesmát.
Jsem smířen s tím, že jelikož moje banka nemá téměř
žádné poplatky za rutinní věci, je dosti možné, že si je vynahradí na
požadavcích, jako je tento. Každopádně to pro mne není důvod, proč bych
přecházel k jiné – tradiční bance, která má poplatek téměř i za pozdrav ve
dveřích pobočky a v peněžence klienta se cítí jako doma. Tímto článkem
jsem se chtěl jen vysmát tomu, jak je někdy bohužel nutné věci šroubovat do
výšin, abyste dostali to, zač si zaplatíte…