Černobyl - díl 3. - Město duchů

                Sluneční paprsky se prodírají větvemi stromů okolního lesa. Z poklidu autobusu pozorujeme míhající se zeleň kdysi radiací zakryté části před nově vybudovaným městem. Vítr si zase pohrává v tónech různých melodií na zrezivělých konstrukcích čehosi odstavených kdesi. Neznám už přesné pořadí všech události, které jsme zde zažili, ale moment příjezdu do toho města, tak prázdného a kdysi tak živého, si pamatuji dodnes. Reproduktory autobusu rozezvučeny varováním v ruském jazyce, které pro nás v tu chvíli, jelikož nikdo z nás tenkrát Rusky moc nerozuměl, zněly tak výstražně a strašidelně. Větve stromů uhly z cesty a my byli tam. „Město duchů“ se otevřelo a už na nás čekalo.

                Občané města Pripjať na Ukrajině obdrželi jasnou instrukci skrze pouliční rozhlas. Z toho se ozvalo, že v jaderné elektrárně Černobyl došlo k havárii. Všichni budete evakuování, obzvláště děti. S sebou by si měl každý vzít dokumenty, ty nejnutnější věci a jídlo na několik dnů. Před odchodem z domu měli všichni zavřít okna, zajistit plyn a vodu, vypnout elektrospotřebiče a za účasti policie se přesně ve 14:00 dostavit k autobusu. V městském rozhlase zaznělo, že evakuace je jen přechodná. Co slyšeli tehdy obyvatelé Pripjati, jsme poslouchali teď. Na exkurzi. Řadu let po tom, co se to stalo. A my měli husí kůži. My už na rozdíl od těch lidí věděli, že oni se do svých domovů nikdy nevrátí.

                V únoru 1970 se započalo se stavbou tohoto města „energetiků,“ jak se tomu tehdy říkalo. 1979 dostala Pripjať statut města v Kyjevské oblasti. Na podzim 1985 proběhlo sčítání lidí, které vyčíslilo obyvatelstvo v tomto novém městě na necelých 50 000, což byl zároveň i plánovaný úspěch tehdy sovětského impéria. Vždyť kdo v tak krátké době dokázal vybudovat moderní město s několika školami, vlastní zdravotní péčí, nejedno kulturní zařízení (včetně polyfunkčního kinosálu) a k tomu ještě přidat průmyslové továrny? 26. duben 1986 ale změnil vše a ani pýcha Sovětů nezabránila oné katastrofě, která doznívá dodnes. Duch tohoto města prostřelen cesiovým šípem se skácel k zemi a už jen dýchá opuštěn svými obyvateli. Dezertované město pootevřelo své brány i nám - zvědavcům.

                Časová osa může nadále pokračovat; v září 2012 jsme do strašidelného města s oficiálním počtem obyvatel nula vyrazili i my. Srb a kladivo na samém vrcholku vysokých domů i obrazy „slavných“ sovětských vůdců, to vše nám Pripjať odhalila. Jakoby ta tma, která město pohltila, po tragédii v nedaleké elektrárně zmizela v září silných reflektorů. Někdo pootočil vypínačem a my jsme byli součásti těch komunistických časů (naštěstí to byla jen představa). Zde se čas zastavil. Zdánlivě náš autobus vedl po dálnici do minulosti. Byli jsme zpět v čase, kde jedinou přijatelnou barvou byla rudá…

                Náš výlet ve městě duchů měl jednoduchý scénář; vždy jsme se drželi blízko autobusu. Sice jsme chodili, ale našim pochůzkám se rozhodně nedalo říkat „túry.“ Vstup do školy i krytého bazénu mělo něco společného – budovy jsou neskutečně zchátralé, podlaha zasněžená prachem a okna rozbitá. Ve škole jsme kromě mapy Evropy nebo plakátu s náčrtem elektrického dynama zpozorovali i úděsný pohled – plynové masky. Byly všude po zemi. Někde vlastně nebyla ani viditelná podlaha. Ty masky se tam válely a zůstaly tam. Děti zřejmě nedostatkem ústních filtračních výrobků netrpěly, tak snad měly i jódové pilulky, které měl každý v době havárie polykat jako lentilky. Vždyť ale víme, že s jódem, který brzdí účinky radiace na živý organismus, se nespěchalo.

                Ze staveb jsme navštívili i jiná zařízení – tak například policejní stanici nebo požární zbrojnici. Plastové láhve povalující se po zemi vypadaly tak trochu komicky, když se tak moc zdůrazňovalo, že vše je v ryze původním stavu. Problémem bezprostředně po havárii bylo rabování. Nakonec nelegální návštěvy Černobylu nadále pokračují. Žádná kontrola není dost silná a žádné místo není dost uzavřené, aby se zde vynalézavci nedostali i bez oficiálního povolení – samozřejmě nelegální cestu do Černobylu nikomu nedoporučuji. Ilegálním návštěvníkům Černobylu se říká výstižně „Stalkeři.“

                Chodníky prorostlé rostlinami i stromy připomínají jakousi džungli uprostřed města. Z říše zeleně je patrné, že budovy se budou poroučet k zemi i třeba nedobrovolně. Pripjať je možná jediná divočina, ve které má operátor plný signál na vašem telefonu. Zdravím české mobilní operátory…

                Co kdysi ve městě energetiků lákalo zdejší obyvatelstvo, byl bezpochyby i zábavní park. Zrezivělá vozítka v jakési ohrádce dává zapomenout na autodrom. Ovšem kousek se tyčí dominanta této poutě, kterou je bezesporu obří ruské kolo. Úroveň radiace v tomto parku činila při naši návštěvě 1,24 µSv/h, což je více než jedenáctinásobek toho, co jsme naměřili na samém okraji této uzavřené zóny (0,11 µSv/h). V případě silnice se radiace nedostává přes 1 µSv/h, ovšem takový mech rozdráždí dozimetr ve vašich rukou až na hodnotu 10,14 µSv/h (ne, nespletl jsem se v desetinné čárce). V těsné blízkosti muchomůrky jsme naměřili 0,55 µSv/h (zajímalo by mne infikování vnitřku hub).

                V Pripjati navštívíte spousty míst, které stojí za fotografování i rozsáhlou zmínku, nicméně těžko se kdekoliv budete moci zdržet dlouho, když nástrahy radiace zde stále číhají…

                A více o radiačních účincích v zóně a také o agentuře, se kterou jsme cestovali, v dalším díle…

Zde hovořím o svých zážitcích z výletu do Černobylu a zóny se zvýšenou radiací. O bezpečnosti nebo nebezpečnosti návštěv Černobylu polemizují mnohdy i sami jaderní fyzici. Já si nedovolím prohlašovat, že návštěva Černobylu je naprosto bezpečná, proto nepovažujte mé články o těchto exkurzích jako zlehčování nebo bagatelizování zdravotních rizik.