Člověk je bytost vnímavá, chápavá a uvědomujeme si
svou existenci i osud, který čeká na nás všechny. Víme, že náš život
není neomezený a že jednou skončí. Prakticky se díky tomuto lišíme od
zvířat, právě proto, že si tohle vše dobře uvědomujeme. Naše chování
bychom tedy měli označovat za humánní (tj. lidské) a to nejen ve
vztazích s ostatními lidmi, ale i ke zvířatům, protože máme mnoho
společného. Zvířata stejně dobře cítí bolest jako my, vnímají dobro a
zlo (byť jinak než my) a to, že si údajně neuvědomují svůj životní
cyklus jako my, z nich nedělá horší tvory. Naopak. Člověk je tím, kdo
slabosti zvířat nesmí využívat, protože pak pro mne dotyčný nevykazuje
humánní chování. Jinými slovy, kdo ubližuje zvířatům, kompenzuje si jen
své nedostatky, které má v sobě a je to především jen jeho problém,
který se snaží přebít utrpením onych zvířat.
Od svého dětství jsem měl psa – jmenoval se Rocky. Ve svých mladých letech jsem byl často samotář a s Rockym jsem trávil spoustu času. Když jsem byl smutný, byl mi vděčný za delší procházku nebo za běhání lesem. Já na své trable v mžiku zapomněl a náš pes byl pro mne často skvělým východiskem ze všech starostí. Léta utíkala mou pubertou a vlastně i Rockyho jsem otravoval se stížnostmi, jak všichni jsou proti mně a tak různě – typické řečičky puberťáků. Rocky se dožil i mé dospělosti a já viděl ten obrovský posun v nás obou. Kdokoliv se může smát, ale oba jsme zmoudřeli – on hodně, já trochu. Najednou Rocky už nedělal pohyby, které dělat nemusel. Nešel zbytečně daleko, protože věděl, že stejnou dálkou se bude muset zase vracet. Už neprovokoval ostatní psi v rajónu, protože ho přestali zajímat. A já už si plně uvědomoval zodpovědnost svého vlastního chování. Věděl jsem, že problémy, které v životě mám, měl jsem a budu mít, jsou jen postelí, kterou jsem si sám ustlal. Jsem si plně vědom svých činů a vím, že jsem za ně zodpovědný já sám a nikoho jiného z jejich následků obviňovat nemůžu.
Rocky stárl a jeho tělo se nebylo schopné bránit přísunu nemocí, které na něj zaútočily. Ať už to byl pro někoho „jen“ pes, pro nás to byl pes, který byl součásti našich životů skoro třináct let. Po takové době přijmete i to němé zvíře za člena rodiny. A není rozhodně jednoduché vidět nemocemi zbídačeného psa, který během krátké doby změnil svou normální hmotnost z cca 25 kg na asi 18 kg. Jeho nemoc jej ničila, ubírala mu sílu a každý pohyb byl pro něj bolestivý. Náš pes ztratil chuť k životu a zbavit jej toho břemena jsme považovali za službu, kterou jsme mu mohli splatit jeho věrnost a náklonost k celé naší rodině. Rocky usnul navždy a já doufal v jediné; že měl hezký život.
Rozhodně jsem nebyl ideálním páníčkem našeho psa. Hodně věcí jsem pro Rockyho neudělal, když se mi nechtělo. O psech jsem ani nevěděl tolik, kolik jsem vědět mohl; vždyť stačilo si přečíst nějakou knížku. Ale vím jistě, že ke špatnému páníčkovi jsem měl hrozně daleko. Byl jsem na Rockyho straně a on zase na moji. Zajímali jsme se o něj a on zase o nás. Když byl někdo z rodiny nemocný, on u něj trávil svůj čas – cítil, že někdo na tom není hej. Stejně tak vyjádřil svou spokojenost, když jste si s ním hráli. Ale spousta zvířat (nejenom psů) to tak nemá. Po smrti Rockyho jsem z tohoto důvodu vstoupil do občanského sdružení Moravskoslezský spolek na ochranu zvířat a viděl věci, které mne nutí psát o tom, co je humánní a co ne. Pes zavřený v králičí kleci, další zase neviděl pět let venek, to jsou jen maličkosti z toho, čeho jsou „lidé“ schopní. Drastické případy mne přesvědčily o tom, že spolky jako tyto potřebujeme, byť je to smutné a je to škoda. Kdybychom neměli touhy šikanovat ostatní, takový spolek bychom prostě nepotřebovali.
Moravskoslezský spolek na ochranu zvířat pátrá po zvířatech, která jsou připravena o tak svaté právo, které by měl každý „normální“ člověk zajistit svou lidskostí – a to právo je, aby zvíře v žádném případě netrpělo. A jak se zdá, pro někoho je normální uvázat zvíře za krk na vzdálenost několika centimetrů tak, že obojek zarůstá do krku a ono pak pomalu umírá. Pro někoho je zcela normální mlátit psa těžkými předměty, nebo jej dokonce otrávit jedem. Nepochybuji o tom, že aktivní lidé, kteří pracují v tomto spolku bez nároku na peníze ve svém volném čase, si zaslouží za své činy uznání a podporu. Spolek vydává nemalé částky na léčbu těchto zvířat. I přes „lepší“ cenu za veterinární úkony se však jedná o vynaložené desetitisíce korun ročně a to zde mluvíme pouze o Moravskoslezském kraji.
Jelikož je spolek, ve kterém se snažím spíše získat nějaké sponzorské dary, občanské sdružení, bez peněz a darů se neobejde. Především rozpočet určuje možnosti tohoto spolku a bylo by smutné, jakož už je smutné, že takové spolky potřebujeme, kdyby možnosti toho, kdo se staví zvířecím tyranům, byly naprosto nulové… Kromě peněz pomůže zájem lidí přímo pomáhat, členství ve spolku (200,- za rok) nebo publicita…
Od svého dětství jsem měl psa – jmenoval se Rocky. Ve svých mladých letech jsem byl často samotář a s Rockym jsem trávil spoustu času. Když jsem byl smutný, byl mi vděčný za delší procházku nebo za běhání lesem. Já na své trable v mžiku zapomněl a náš pes byl pro mne často skvělým východiskem ze všech starostí. Léta utíkala mou pubertou a vlastně i Rockyho jsem otravoval se stížnostmi, jak všichni jsou proti mně a tak různě – typické řečičky puberťáků. Rocky se dožil i mé dospělosti a já viděl ten obrovský posun v nás obou. Kdokoliv se může smát, ale oba jsme zmoudřeli – on hodně, já trochu. Najednou Rocky už nedělal pohyby, které dělat nemusel. Nešel zbytečně daleko, protože věděl, že stejnou dálkou se bude muset zase vracet. Už neprovokoval ostatní psi v rajónu, protože ho přestali zajímat. A já už si plně uvědomoval zodpovědnost svého vlastního chování. Věděl jsem, že problémy, které v životě mám, měl jsem a budu mít, jsou jen postelí, kterou jsem si sám ustlal. Jsem si plně vědom svých činů a vím, že jsem za ně zodpovědný já sám a nikoho jiného z jejich následků obviňovat nemůžu.
Rocky stárl a jeho tělo se nebylo schopné bránit přísunu nemocí, které na něj zaútočily. Ať už to byl pro někoho „jen“ pes, pro nás to byl pes, který byl součásti našich životů skoro třináct let. Po takové době přijmete i to němé zvíře za člena rodiny. A není rozhodně jednoduché vidět nemocemi zbídačeného psa, který během krátké doby změnil svou normální hmotnost z cca 25 kg na asi 18 kg. Jeho nemoc jej ničila, ubírala mu sílu a každý pohyb byl pro něj bolestivý. Náš pes ztratil chuť k životu a zbavit jej toho břemena jsme považovali za službu, kterou jsme mu mohli splatit jeho věrnost a náklonost k celé naší rodině. Rocky usnul navždy a já doufal v jediné; že měl hezký život.
Rozhodně jsem nebyl ideálním páníčkem našeho psa. Hodně věcí jsem pro Rockyho neudělal, když se mi nechtělo. O psech jsem ani nevěděl tolik, kolik jsem vědět mohl; vždyť stačilo si přečíst nějakou knížku. Ale vím jistě, že ke špatnému páníčkovi jsem měl hrozně daleko. Byl jsem na Rockyho straně a on zase na moji. Zajímali jsme se o něj a on zase o nás. Když byl někdo z rodiny nemocný, on u něj trávil svůj čas – cítil, že někdo na tom není hej. Stejně tak vyjádřil svou spokojenost, když jste si s ním hráli. Ale spousta zvířat (nejenom psů) to tak nemá. Po smrti Rockyho jsem z tohoto důvodu vstoupil do občanského sdružení Moravskoslezský spolek na ochranu zvířat a viděl věci, které mne nutí psát o tom, co je humánní a co ne. Pes zavřený v králičí kleci, další zase neviděl pět let venek, to jsou jen maličkosti z toho, čeho jsou „lidé“ schopní. Drastické případy mne přesvědčily o tom, že spolky jako tyto potřebujeme, byť je to smutné a je to škoda. Kdybychom neměli touhy šikanovat ostatní, takový spolek bychom prostě nepotřebovali.
Moravskoslezský spolek na ochranu zvířat pátrá po zvířatech, která jsou připravena o tak svaté právo, které by měl každý „normální“ člověk zajistit svou lidskostí – a to právo je, aby zvíře v žádném případě netrpělo. A jak se zdá, pro někoho je normální uvázat zvíře za krk na vzdálenost několika centimetrů tak, že obojek zarůstá do krku a ono pak pomalu umírá. Pro někoho je zcela normální mlátit psa těžkými předměty, nebo jej dokonce otrávit jedem. Nepochybuji o tom, že aktivní lidé, kteří pracují v tomto spolku bez nároku na peníze ve svém volném čase, si zaslouží za své činy uznání a podporu. Spolek vydává nemalé částky na léčbu těchto zvířat. I přes „lepší“ cenu za veterinární úkony se však jedná o vynaložené desetitisíce korun ročně a to zde mluvíme pouze o Moravskoslezském kraji.
Jelikož je spolek, ve kterém se snažím spíše získat nějaké sponzorské dary, občanské sdružení, bez peněz a darů se neobejde. Především rozpočet určuje možnosti tohoto spolku a bylo by smutné, jakož už je smutné, že takové spolky potřebujeme, kdyby možnosti toho, kdo se staví zvířecím tyranům, byly naprosto nulové… Kromě peněz pomůže zájem lidí přímo pomáhat, členství ve spolku (200,- za rok) nebo publicita…
2100486924 / 2010 Fio banka