| Sport | Lední hokej |
| Akce | Mistrovství světa |
| Data z období | 1993 - 2015 |
Ze skříní možná vyštracháme vlajku či dres a proměníme se v ty nejlepší trenéry širokého okolí. Večer téhož dne naši vytáhnou v Ledovém paláci v Moskvě proti domácí "sborné" a vůbec poprvé se na mistrovství světa v ledním hokeji představí na české střídačce pan Vladimír Vůjtek. Konečně se setkalo volání po jeho angažování s volným časem uznávaného kouče. A Vladimír Vůjtek vyrazí právě tam, kde si získal většinu svého respektu - do Ruska. Jisté statistické údaje nám vyprávějí a leccos prozrazují. A protože mám čísla rád, vysypu je na Vás. Vždyť vezměte si, že český národní tým po rozvodu se Slováky získal titul mistra světa hned šestkrát. Podařilo se ve čtyřech státech. Dvakrát jsme ochránili památný zlatý hattrick proti největším hokejovým velmocem; Kanadě a Rusku. Vždy se tak stalo tam, kde už jsme jednou zlato v historii slavili.
Česká hymna po finále mistrovství světa zněla jednou ve Vídni v roce 1996, abychom Vídeň dobyli znovu v roce 2005 a zastavili tak nášlap ke zlatému hattricku Kanadě - do té doby dvojnásobným úřadujícím šampiónům z posledních dvou let. V Německu v roce 2001 jsme dokončili památný zlatý hattrick, vyhráli jsme pohár pro mistra světa třikrát v řadě. A právě v Německu o devět let později jsme primát, který v moderním hokeji držíme stále jenom my, z rukou vytrhli do té doby naprosto suverénním Rusům, kteří stříbrné medaile hned po ceremoniálu sundávali ze svých krků.
Dějiště mistrovství světa a úspěch pořadatelů
O jistém místu se říká "Země zaslíbená," protože se stala společným bodem dějin hned ve třech náboženstvích. Tím středobodem je Jeruzalém. Pro český hokej to je zcela jistě Německo, kde dvěma zlatým oslavám (2001 a 2010) předcházel bronzový nástup (1993) českého hokeje k absolutní špičce světa. Určitě si nedovolím porovnávat náboženské dějiny, při jejichž psaní se umíralo, s bruslařským turnajem, ale všichni víme, jak jsme na tom my Češi s fanděním; je to pro nás určitý svátek a na náboženství sami moc nehrajeme. I když jistého Boha uznává spousta z nás. Ten Bůh má i jméno, ale především číslo "68" (kdo jiný než Jaromír Jágr). Každopádně v Německu odehrála Česká republika tři turnaje a získala tam tři cenné kovy.
V Rusku jsme už jednou zlatou medaili vyhráli. V památném finále v roce 2000 jsme porazili Slovensko. O sedm let později jsme se pak v Rusku třásli o postup do čtvrtfinále, který jsme vybojovali na poslední chvíli. V prvním kole vyřazovacích bojů nás na zem posadilo právě domácí mužstvo, které nás ze šampionátu uklidilo 4:0.
Pro domácí týmy je ale představení před vlastními fandy svazující, jak tvrdí sami aktéři z ledových ploch. Ona historie za posledních 23 let to jen podtrhuje. Za celou dobu od roku 1993 vyhrál pořadatel pohár pro mistry světa pouze jednou - do centra hlavního města mohli z haly pěšky jít bouchat šampaňské jen Švédové (2013), kteří však zlomové čtvrtfinále okusili "ve vlastním" dva roky po sobě. Nicméně to nijak neznehodnocuje úspěšnost těchto nejlepších sběratelů medailí moderní doby.
Za dlouhou dobu se vůbec výšlap na bednu moc domácím nedaří. Za 23 turnajů minimálně bronz slavili pořadatelé jen pětkrát, z toho třikrát se vedlo Švédsku (1995 stříbro, 2002 bronz a 2013 zlato), jednou Rusku (2007 bronz) a na titul si doma nesáhla ani Kanada (2008 stříbro). Česká republika hostila turnaj těch nejlepších po rozdělení federace se Slovenskem dvakrát, ale kov z toho v žádném z případů nebyl (2004 a 2015). Mohli bychom počítat i procentovou úspěšnost, ale asi by to nebylo zcela objektivní číslo, neboť pořadatelé bývají i země, které obyčejně o medaile nehrají, což tvrdím při vší úctě k Bělorusku, Rakousku, Lotyšsku, Norsku či Itálii. Favority jistě nejsou pravidelně ani Švýcaři nebo Němci, byť černými koňmi býti umějí. Právě naší západní sousedé z Německa na domácím mistrovství světa v roce 2010 to dotáhli až do semifinále, kde statečně proháněli Rusy. Nakonec ale prohráli a vyhrát se jim nepovedlo ani v utkání o bronz.
Teď jsme na řadě se zlatem my!
V medailových přehledech od roku 1993 je vidět drobný paradox, který se týká České republiky. Nikdo by se nezlobil, pokud by se letos potvrdil. Česko nebylo bez medaile nikdy déle než tři roky! Nikdy se nestalo, že bychom čekali delší čas. V roce 2001 jsme v Německu oslavili titul mistra světa, abychom ve Švédsku následující rok v čele s Jaromírem Jágrem odehráli velmi dobrý turnaj, byť s neúspěšným čtvrtfinálem a poslouchali hymny soupeřů po klíčových zápasech i v roce 2003 a 2004. V Rakousku 2005 na nabitém turnaji kvůli stávce v NHL parta okolo Tomáše Vokouna, Jaromíra Jágra nebo Martina Straky čekání uťala zlatou medailí, za kterou si náš nároďák šel vlastně od prvního vhazování. Další suché období bylo v rozmezí třech turnajů 2007 - 2009. Pak rok 2010, zase ukončení půstu a opět z toho byl titul šampiona. Teď počítejme: 2013 - nic, 2014 - nic a loni z domácího prostředí čtvrté místo, čili kromě pomyslných brambor zase nic. Letos nás čeká turnaj, ve kterém, pokud platí "do třetice všeho dobrého," bychom měli světový hokej ovládnout my a nikdo jiný. Tři roky čekání na medaili předchází cestě ke zlatu. NE? A jestli nepřivezeme z Ruska medaili, bude období 2013 - 2016 tím vůbec nejhubenějším pro náš hokej. V naší historii by to bylo poprvé, co bychom během čtyř let nevyrýžovali alespoň jeden bronz. Kde je období 1996 - 2001, kdy jsme ze šesti turnajů do srdce Evropy přivezli šest medailí, z toho čtyři ty nejcennější (1996, 1999, 2000 a 2001). V té době jsme si ještě odskočili vyhrát olympijské hry do Nagana (1998). Byla to éra hokejistů schopná opakovaně porážet celý svět. Byla to naše zlatá generace.
Medailové sklizně
Česká republika je uznávaná hokejová velmoc, přesto se z nás soupeřům kolena nejspíš neklepou, jako když stojí proti Kanaďanům nebo Rusům. Pokud však časové období hokejových turnajů ohraničíme "počátkem" 1993, tedy dobou, kdy si na MS zahrálo poprvé samostatné Česko, uvidíte vitrínu bohatě zaplněnou medailemi. Jen jedna země od roku 1993 po současnost posbírala více cenných kovů než my; Švédsko má z 23 turnajů hned 16 medailí, ale zlatých se jich tam třpytí jen tři. Češi mají medailí dvanáct, avšak zlatých je hned polovina z nich! Kanada má v současné době (od roku 1993) medailí "jen" 11 a Rusko dokonce o jednu méně. Kanada vyhrála šampionát šestkrát (stejně jako my), Rusko od roku 1993 slavilo "pouze" pětkrát.
Říká se, že bronzová medaile je pro hráče cennější než stříbrná, protože stříbrnou bere poražený, kdež to bronzovou završíte mistrovství světa vítězstvím. Nevím, jak Vy, ale já neviděl usměvavé hokejisty se stříbrem na krku, jak pozorují svého lepšího soupeře, jak přebírá pohár pro mistry světa. Našim triumfům byli svědci dvakrát Kanaďané (1996 a 2005 - v obou případech ve Vídni), dvakrát Finové (1999 a 2001), jednou Slováci (2000) a jednou Rusové při našem posledním vítězství (2010). Češi stáli po boku mistra světa coby stříbrní jen jednou, v roce 2006 nám tento pocit ukázali Švédové. Když už Česko projde do finále, s největší pravděpodobností jej i vyhraje. Sedm účastí v něm a jen jedna prohra svědčí o bilanci, která nemá v novodobém hokeji obdoby… Úspěšnost více jak 85%. A pokud bychom přičetli památný turnaj všech turnajů, na kterém poprvé startovaly všechny hvězdy, které každý národní tým měl k dispozici, jsme fináloví králové. S Naganem 1998 jsme vyhráli závěrečné zápasy o trůn světového hokeje v téměř 88%. Nechme olympiádu olympiádou a pojďme zpátky k mistrovství světa; když byli ve finále Rusové, vyhráli jej od roku 1993 v 62% případů, Kanaďané v 60%, Slováci se Švédy shodně po 33% a Finové jen ve 25%. Z držitelů medailí, kteří ochutnali atmosféru finále, na zlato čeká jen Švýcarsko, které má stříbrnou medaili ze Švédska 2013. Američané sice od roku 1993 medaile získali čtyři (1996, 2004, 2013 a 2015; všechny jsou bronzového odstínu), ale ve finále nebyli od rozdělení Československa nikdy. Takové Suomi (Finsko) bylo ve finále osmkrát, ale se zlatem na krku se fotili pouze dvakrát.
A co se týče medailových hodů a procentuální úspěšnosti, země třech korunek (Švédsko) si lesklé kovy odnáší v téměř 70% turnajů. Druhé je Česko s 52%, o třetí příčku se dělí Kanada a Finsko s necelými 48%, následuje Rusko se 43%, potom Slovensko společně s USA 17%. Nejchudším medailovým vlastníkem je Švýcarsko se 4%. Neřešme, kdo z celků neodehrál všech 23 turnajů. Za 23 let se k medailím probojovalo jen osm národů a těm osobně říkám "užší špička." Běžně tam ale neberu Švýcary, protože jejich triumf by mě pořád ještě překvapil. Pokud by vyhrál titul mistra světa kdokoliv jiný z této skupiny, nebyl bych tak v šoku…
Medailoví držitelé se před rokem prohodili. Kov obhájilo jen Rusko
Před rokem v České republice nikdo nedokázal obhájit stejnou medaili. V roce 2014 získalo Švédsko v Bělorusku bronz, ovšem o rok později v Ostravě podlehlo ve čtvrtfinále Rusku. Z Běloruska stříbrné Finsko v roce 2015 letělo z Prahy po galapředstavení Jaromíra Jágra (rovněž ve čtvrtfinále). A mistři světa z Běloruska Rusové padli v Praze 2015 ve finále s Kanadou.
Samozřejmostí je ale napětí, které již klepe na dveře všech fanoušků. Moskva s Petrohradem bez pochyb připraví turnaj, který opět dozná těch nejvyšších kvalit. A co je pozitivní? Rozhodně není důvod si myslet, že by Česká republika měla hrát na mistrovství světa druhé housle. Karty ještě nebyly rozdány a nikde není psáno, že by Kanada měla hrát s Ruskem o titul a ti ostatní by si to měli rozdávat o příčky pod nimi. Věřme, že do bojů o zlaté medaile promluvíme i my, jak to jednou řekl Petr Vichnar. Zárubovy hlasivky jsou jistě už připraveny rozeřvat reproduktory našich televizních přijímačů... Kéž bychom to dotáhli do finále společně se Slovenskem. A kdo by měl vyhrát zlato, je snad všem jasno :)