Zpátky do školních lavic

                Zápach z papučí a rozespalí spolužáci. Často to první, co ve škole po příchodu jsem vnímal. Teď je to všechno jinak. Ráno do práce a okolí čeká jisté výsledky. Jak si někdy říkám, že bych zaměstnání alespoň na jeden týden vyměnil za svá školní léta, nebo že bych nejméně na den usednul do školní lavice a řekl oné dívce, jak moc zamilovaný jsem tehdy byl. Nebo že bych podráždil učitele, které jsem nervovat uměl. Na základní škole, kde jsem dobrými výsledky rozhodně nevyčníval, jsem si přesto myslel, že starostí mám kopec. To teď přemýšlím, jak moc potřebuji peníze, protože ty se rovnají zaplacený nájem, svíticí žárovku a sytý žaludek. Však každý to zná.

                Vrátil bych se tam, kde zvonek vyzvání a učitelé káží, jak se mám chovat a na kterou stránku se dívat? Asi stěží. Však ony ty starosti byly i tehdy, jen jsem to jinak vnímal. Měřítko bylo jiné a moje mysl nejspíš byla i stejně zaměstnána. Měl jsem problémy, jak pěkné blondýnce z „béčka“ potažmo z „déčka“ vyznat lásku. Přemýšlel jsem, jak na svém starém počítači, o který jsem se musel dělit s bratry, můžu „rozjet“ novější FIFU a NHL. Rozhodně jsem chladný nebyl ani z možného zkoušení v chemii nebo z písemky z matematiky, kde mi nějaké „X“ nebo „natý“ moc neříkalo. Svým způsobem lituji, že jsem v některých předmětech nedával větší pozor, nicméně moje přešlapy a „fauly“ mi daly vystřízlivět možná rychleji, než tomu bylo u ostatních. Když se však podívám na mládež dnešní generace, slova o faulech a přešlapech musím vzít zpátky, protože já sice byl lump, ale ve srovnání s některými dnešními exoty jsem byl anděl a hodný klučina.
                Jak bych ke starostem přišel nebo se jim vyhnul, když bych třeba na týden „omládnul“ a vrátil se před tabuli? Absolutně nijak. Žil jsem a myslím si, že i dnes děti žijí ve starostech, ačkoliv my „dospěláci“ to bereme trochu jinak. Rodiče za mne žehlili spousty problémů ve škole i mimo ní, ale já bez starostí nikdy nebyl. Pořád tam bylo, jak zvládnu tohle nebo ono. Rostl jsem a tím i moje cíle. Stoupají mé možnosti a tím i mé povinnosti. Zodpovědný člověk má vždycky starosti. Bez ohledu na věk. Do mladých let návrat ano, ale jen na pár hodin. Možná se chovat zodpovědněji k těm, co to se mnou mysleli opravdu dobře. Podat si ruku s těmi, kteří mne chtěli něco naučit. Omluvit se těm, kterým jsem možná ublížil. Když se ale ve výsledku podívám za sebe, moc nelituji. Na školní léta vzpomínám s nostalgií a lehkostí. Těm starostem, co jsem tehdy měl, se nyní směji. Na druhou stranu vím, že kdybych se do nich vrátil, prožíval bych to stejně i dnes. Nakonec ani té holce jsem se nikdy do očí nevyznal, takže jaké pak žádné starosti a problémy…