Budoucnost klepe na dveře. Otevřít?

Jaké vidiny budoucnosti máte? Co myslíte, že se bude s lidstvem dít za deset nebo dvacet let? Automatické pokladny nahrazují pracovní sílu v obchodě, vesmírné agentury pracují na bezpilotních raketoplánech, které se budou schopny automaticky opravit. Člověk je neustále zahleděn do displeje telefonů a ztrácí pojem o realitě kolem sebe. Už dávno není neslušné sedět u stolu v hospodě a nebavit se s kamarádem, protože na Facebooku právě někdo přidal selfíčko před zrcadlem. Výrobní fabriky mají roboty, avšak experti obavy klidní slovy, že „Jak budou zanikat jistá povolání, budou vznikat zaměstnání nová. Například programátoři budou žádanější.“ Asi těžko si představit, že budeme všichni nakupovat kvůli znalostem jedniček a nul.

Už vaše stará Škodovka dokáže detekovat určité chyby ve vozidle. Počítačová technologie je dnes natolik vyspělá a běžná, že automobilové řídící jednotky jsou velké jako maximálně váš tablet. Od signalizace chyb postupujeme dál. Třeba se dočkáme toho, že se nová vozidla opraví bez vašeho zásahu se šroubovákem v ruce a nebude třeba mechanika – tohle asi na dveře ještě neklepe, ale kdo ví. Už hodně „know-how“ patentů lidstvo zdědilo díky investicím do vesmírných letů. A co může na Mars, může klidně zůstat i na Zemi.

Nejednou se mi někdo zasmál, když jsem zamířil v obchodě k pokladní – k té z masa a kostí a nešel k prázdné automatické pokladně. Jednak to s automatickou pokladnou neumím, zadruhé to ani umět nechci. Je to jen kapka v moři, ale já se nechci podílet na nahrazování lidské síly počítačovým procesorem. Roboty uznávám jen v medicíně, protože věřím, že naprogramovaná ruka způsobí vašemu tělu méně škody než dobrý chirurg, v jehož silách není uhlídat každý milimetr pohybu… Je to zkrátka člověk. A ten chyby dělá.

Nedávno jsem viděl pěkný dokument, který jen podtrhuje známý fakt; lidstvo a především mladí lidé se snaží soustředit na více věcí najednou – například řídit auto a zároveň psát smsku… Náš mozek ale není schopen vykonávat tolik činností v jednu chvíli. Nebezpečné je, že si mnozí (včetně mě) myslí, že toho schopní jsme. Taková důvěra v něco, co zkrátka nedokážeme, může být pěkně drahá a bolestivá. Ještě menší daň je to, že v komunikaci z očí do očí se staneme nezkušenými, protože až moc věcí dnes řešíme emaily a messengery. Můj kamarád mě pobavil jednou cedulkou v hospodě: „Wi-Fi nemáme. Zkuste se bavit mezi sebou…“ Však už teď máme dobu, kdy si pánové porovnávají velikost svých telefonů…

Na hodinky s jablkem hryznutým,

zase hledím s výrazem spláchnutým.

Rok dva tisíce třicet na nich bliká,

nesmím ignorovat Facebook jak tiká!

Pro každého jsem stará škola!

Bo autopilota nemá moje Škoda!

Promiňte, pivo nestačí mi virtuální!

Pro mě doba tohle je ryze katastrofální!

Domů z práce po šichtě jsem přišel,

do ledničky s hladem a žízní svištěl.

Prý operace otevření, že je zamítnuta!

To je zase odsouzení! Moje žízeň odříznuta.

Kolečko se na displeji roztočilo,

okno s aktualizací vyskočilo!

Lednička baští z internetu soubory,

na dvířka zavřená čučím hladu navzdory!

Jo kdysi bych zašel do Tesca kvůli nákupu,

ten ti dneska hodí přímo domů, dřeváku!

Bez aktualizace se nenajím,

zase suchý chleba si nakrájím.

Kurňa, co jsem to udělal a komu?

Snad mé klení neuslyší díky dronu!

S žaludkem prázdným noviny si načítám,

daně porostou a já vracím se k vulgaritám.