Hokejové mistrovství světa do dvaceti let dopsalo svou tečku, u čehož jsme nebyli přítomni. Opět. A nebyli jsme vlastně přítomni ani u posledních řádků příběhu, natož v zástupu na jeho konci. Hodnocení našeho týmu se zase houpe na vlnách alibismu a velice optimistického nadhledu. Já si dovolím, snad poprvé, opustit snahu být v této štvanici argumentů někde uprostřed a bohužel musím více český hokej kritizovat než chválit. A nedělám to, abych na sebe upozornil, i když to trochu taky, když už píšu tolik článků, ale na našem hokeji mi záleží. Turnaje (především ty seniorské) hltám každým rokem. Jsem často pro smích svým kolegům, že jsem schopen si kvůli ne moc důležitému zápasu klidně vzít dovolenou. Teď zpět k realitě. Dvacetiletí kluci v dresech národního týmu jsou hranou mezi dospěláky a mladými nadějemi, kvůli kterým si jednou to volno budu brát taky.
Ano, doba bouchání šampaňských je v době minulé. Češi prožívají nejhorší období medailového sucha ve své historii. O rekordu dospělé reprezentace (doba bez medaile) jsem již psal v jednom ze svých minulých srdce libných článků, kde jsem se relativně vyplakal z určité lítosti.
Když si ale posvítíme na naše juniory, naši budoucnost, na hokejisty do dvaceti let, asi bude lepší, když ten kapesníček na slzy neupustíte. Prý jsme hráli dobře, říkají mnozí. Tak proč dobře hrající mančaft prohraje čtyři zápasy z pěti? A ještě ve společnosti Dánska a Švýcarska? Nezlobte se na mě, ale tohle jsou týmy, které bychom měli přehrát a porážet je. Ostatně statistiky hovoří zcela jasně. To jsou čísla, která se nedají popírat a jdou na vrub nikoliv našim hokejistům, ale představenstvu našeho svazu, který takový úpadek kdysi nadprůměrně kvalitní hokejové školy na světě dopustil. Hokejisté na vině nejsou. A dovolím si tvrdit, že ani trenér ne, protože ten skládal celek z toho, co měl k dispozici. Jen si zkuste postavit dům z ne moc kvalitního dřeva. A to nemyslím metaforicky vůči hokejistům, k čemuž se ještě dostanu.
Naše vystoupení na mistrovství? Možná jsme hráli dobře s Kanadou ve čtvrtfinále, ale v efektivitě střelby jsme skončili na osmém místě z deseti, naše přesilovky byly druhé nejhorší, brankáři jakbysmet, zvládnutá oslabení sedmé místo a konečné skóre 12:18. Znovu připomínám; pět zápasů, Švýcarsko, Dánsko… Vzpomínáte? Že se nedařilo? Asi stejně jako před rokem, že ano? MS 2016; podobné skóre (12:17), stopka ve čtvrtfinále od USA s více než jen kanárem na kontě (0:7), efektivita střelby druhá nejhorší na turnaji, přesilovky třetí zespoda, brankáři také tak. 2015? Že by to bylo podobné? Jak to víte? Konec ve čtvrtfinále (se Slovenskem 0:3), úspěšnost střelby 8. místo z deseti, přesilovky měl horší jen jeden tým, nejhorší ubráněná oslabení a brankáři? Také nej…horší. Rok před tím? Skoro byste hádali správně, však to znáte a skoro se nemůžete splést. Efektivita sedmé místo, přesilovky super – šestá příčka, ubráněná oslabení dokonce čtvrtá pozice a gólmani pátí nejlepší. Panečku, to byl turnaj. Porážka ve čtvrtfinále byla určitě jen neštěstím. A v roce 2013? Efektivita osmé místo, přesilovky osmé, jen brankáři se blýskli – 6. místo. No a ve čtvrtfinále facka od USA (0:7).
Podívali jsme se jen na posledních pět odehraných turnajů, nicméně všechny jsou takřka totožné. Od roku 2005 jsou prakticky totožné i poslední naše zápasy – čtvrtfinále a domů. Kdysi účast v play off samozřejmost, teď se spíše snažíme do toho čtvrtfinále vůbec dostat. Úpadek českého mládežnického hokeje je zřejmý a podtržený výsledky. Zatím se nepotvrzuje vzestup 18-letých kolegů, nebo se alespoň nepřelívá do oné dvacítky. Nemyslím si, že v této situace mají být „na ráně“ naši hráči. Kdepak. Věřím, že v Kanadě odevzdali své maximum. Ano, své maximum. A to je možná ten problém, nad kterým by se měli někteří vyšší králové více zamyslet, než se budou veřejně plácat po ramenou a zeleně bilancovat svou práci…
Zdar českému hokeji!
Tady se dává komentář, poněkud jiné, než na běžném blogu
OdpovědětVymazat