Známý moderátor Vladimír Vokál – když může, mazlí se s kočkami nebo hraje Xbox

I když ho široká veřejnost zná především jako moderátora zpravodajského pořadu Rozstřel, tak spektrum působnosti Vladimíra Vokála je mnohem, ale mnohem pestřejší. Kromě moderování se Vladimír Vokál věnuje publicistice, pedagogice, redaktorské práci, spisovatelství, badatelství, no a když zbyde čas, nepohrdne ani tenisem nebo Xboxem. Jak můj další respondent sám naznačuje, do novinářské sféry ho tak trochu motivoval i kdysi známý rozhlasový hlasatel a především pak příbuzný Stanislav Vokál.

 

 

Zdroj fotky Vladimír Vokál

Většina lidí Vás zná především jako moderátora, publicistu a novináře. Jak jste se k dané profesi dostal, a kdy Vás život začal směřovat tímto směrem? Toužil jste po tomto už třeba v dětství?

Mnoho lidí neví, že jsme měli v rodině jednoho, ve své době docela známého rozhlasového redaktora a hlasatele, Stanislava Vokála. A musím se přiznat, že jsem měl jeho příběhy z novinářského prostředí opravdu moc rád. Jako hlasatel oznamoval Gagarinův úspěšný návrat z vesmíru na Zemi, do roku 1968 byl zpravodajem Československého rozhlasu v Moskvě a před důchodem pak učil začínající redaktory rozhlasovou práci na Univerzitě Karlově. Strýc byl pro mě trochu inspirací. Měl nádherný hlas. Vždycky jsem rád recitoval, četl před třídou nahlas, prý mi to šlo. A tak jsem se trochu drze, bylo mi teprve 16 let, přihlásil na konkurz do Českého rozhlasu Plzeň. V Plzni jsem bydlel. Zaručil se tehdy za mě můj tatínek a k překvapení všech mě přijali k externí spolupráci. A tak jsem se stal novinářem.

 

Kromě novinařiny a moderování jste také napsal několik knih, přičemž nemalá část z nich se věnuje historickým událostem či osobnostem, což trochu i naznačuje Váš zájem. Jak byste charakterizoval Váš spisovatelský zájem Vy? Lze ho označit za badatelský?

Vlastně ano, jsem badatelem. Před pětadvaceti lety, ještě při studiu na univerzitě, jsem začal dělat výzkum o Francouzské revoluci, o niž jsem se odpradávna zajímal. Po letech jsem na to navázal při přípravě na rigorózní zkoušku z politologie a momentálně bádám v rámci své chystané dizertační práce. Ale občas napíšu i nějakou beletrii.

Plánujete i další knihy? O čem případně budou?

Něco teď chystám, to mohu prozradit. Ale jak se znám, nebude to hned. Mohu snad naznačit, že půjde o humoristickou knížku z učitelského prostředí, protože vedle novinařiny už skoro 20 let učím. A co se badatelské publikační činnosti týče, tak se teď zabývám radikálními proudy Francouzské revoluce. Brodím se tedy pomyslně po kolena v krvi pod gilotinou.

 

Zdroj fotky Vladimír Vokál

Dočetl jsem se o Vás, že během války v Jugoslávii jste byl v bombardovaném Bělehradě. Jak byste dané období popsal – a změnilo Vás to jako člověka?

Bylo to těžké období. Nechápal jsem, jak je možné, že lidé, kteří mluví stejným jazykem, mohou proti sobě tak krutě bojovat. Tolik nevinných lidí zemřelo. Trápilo mě to. A trápilo mě, že Západ do konfliktu vstupuje, podle mě, bez znalosti celé situace. Bombardování Bělehradu ze strany NATO jsem poznal na vlastní kůži a nedokázal jsem pochopit, jak by mohlo celé situaci prospět to, že Američané shodí bombu na rodinný domek. A takových případů tam bylo hodně, viděl jsem je na vlastní oči. Takže ano, změnilo mě to. Válku sice vedou politici a generálové, ale vždycky to nejvíce odnesou obyčejní lidé.

 

Bohužel uběhlo jen něco málo přes dvacet let od války v Jugoslávii a v Evropě máme další, a ještě větší, válečný konflikt. Rusko v únoru 2022 napadlo Ukrajinu. Jaké pocity se Vás zmocnily ve chvíli, kdy jste se o ruském vpádu na Ukrajinu dozvěděl? Mám na mysli, co to s Vámi udělalo po lidské stránce.

Řeknu Vám na rovinu, že jsem dostal strach. Strach z toho, že po ruské invazi na Ukrajinu přestala definitivně platit alespoň ta základní pravidla, která civilizované země (jistě ne bez problémů) dodržovaly posledních třicet let. Minimálně v rétorice. Hrozit jaderným konfliktem, to tu nebylo od pádu železné opony. Ruský prezident překročil na Ukrajině pomyslný Rubikon a obávám se, že nepůjde o izolovaný čin. Podívejte se na Blízký východ, dochází ke změnám spojenectví v Africe, v zemích Latinské Ameriky, napětí panuje i mezi Čínou a Tchaj-wanem. Můj někdejší učitel politologie Miroslav Brabec mi vždycky říkal, že během našeho života dojde ještě minimálně k jedné systémové změně. Netuším, jak tato změna bude vypadat, ale obávám se, že nepůjde o změnu k lepšímu.

 

Během začátku ruské agrese jste dokonce nosíval na saku připnutou ukrajinskou vlaječku. Jak vnímáte potřebu Ukrajině pomáhat nyní?

Mám ve svém bezprostředním okolí řadu přátel z řad ukrajinské i ruské komunity. Má reflexe celého konfliktu tak nese stopy jejich uvažování. Od počátečního zděšení, přes pochopení reality až po nutnost ukončení celého konfliktu. Řada mých ukrajinských přátel už od zvolení pochybovala o státnickém talentu současného prezidenta V. Zelenského, vzpomínám si, že vlastně skoro všichni volili místo něj P. Porošenka. A přátelé z Ruska zase dlouho před invazí varovali před tím, že Kreml se nespokojí s Krymem. Dnes se většina z nich bojí, že konflikt zamrzl a je třeba začít testovat diplomatické kanály. Ukrajinci jsou nám nesmírně vděční za českou pomoc. Je neuvěřitelné, jak invaze zmobilizovala naše občany. Ale vše už trvá hodně dlouho a všichni začínají být unavení. Ale na jednání musí být „dva“. Ukrajinci i Rusové. A obávám se, že se v rámci tohoto konfliktu stalo už tolik zla, že ukončení této odpudivé války bude nesmírně obtížné. Možná obtížnější, než si dokážeme představit.

 

Zdroj fotky Vladimír Vokál

Asi nemalá část lidi Vás zná jako moderátora Rozstřelu, tedy pořadu vysílaného na portálu iDNES.cz. Předpokládám, že otázka, zda Vás moderování baví, je úplně zbytečná… Každopádně by mne zajímalo, jak probíhá Vaše příprava na konkrétního hosta.

Ještě před tím, než odpovím na tuhle otázku, bych rád poznamenal, že kromě Rozstřelu mám ještě pár jiných aktivit, které mě často baví ještě více. Píšu třeba pravidelné páteční sloupky do deníku MF DNES, připravuji a čtu zprávy na Rádiu Impuls, učím politologii a v poslední době jsem začal namlouvat audioknihy. Najdete je třeba na stránkách www.mplusv.cz nebo na portálu Audiolibrix či Audiotéka. No a co se Rozstřelu týče, na každý pořad se pomyslně připravuji celý život. Neznalost jednoho tématu nedoženete týdenním sháněním materiálů. Musím prakticky 24 hodin denně sledovat aktuální dění z politiky, médií, vědy, školství, zdravotnictví či sportu. Nesmí vám nic klíčového utéct. A pak přichází příprava na konkrétního hosta, během které si spíše ujasním, na co se ho chci zeptat konkrétně, co ještě jinde neřekl. Ale souvislosti, kontext se nenaučíte ze dne na den. Potřebujete všeobecný přehled, který získáváte už od dětství.

 

Vybíráte si své hosty sám, nebo Vám s tímto někdo pomáhá?

Na výběr mám výborného dramaturga Martina Maška, který dříve působil na Nově, v Českém rozhlase, mimo jiné přispíval také do Dikobrazu s kreslenými vtipy a je autorem ilustrací k řadě učebnic. Ale musím říct, že většinu hostů vybíráme na základě aktuálních událostí. Prostě se něco klíčového děje a my k tomu chceme mít co nejzajímavějšího respondenta. Vychází to i z toho, že iDNES.cz je zpravodajský server. Ale přiznám se, že nejraději zpovídám nadčasové osobnosti, které si sám vyberu a prosadím.

 

Je nějaký rozhovor z Rozstřelu, který ve Vás nějakou delší dobu rezonoval? Řekl tam někdy nějaký host něco, o čem jste třeba přemýšlel delší čas než obvykle?

A to se právě stává u hostů, které si sám prosadím. Zpovídal jsem samozřejmě prezidenty, premiéry, ministry, nositele státních vyznamenání, slavné herce, zpěváky… Ale jeden z rozhovorů, na které dodnes vzpomínám, byl Rozstřel s dnes již bohužel zesnulým keňským paleontologem Richardem Leakeyem. Řekl mi mimo jiné toto: „Víra v nějakého modrookého blonďatého syna Božího, který je spasí, je naprostý nesmysl. Ať lidé klidně na Vánoce chodí do kostela. Prožijí spirituální atmosféru a budou se svou rodinou. Ale ať svým dětem neříkají, že věda lže. Každý, kdo po objevení DNA zpochybňuje evoluci, musí být blázen. Pro evoluci existují nezpochybnitelné důkazy a ti, kdo ji i přesto zpochybňují, činí tak na základě iracionální víry, protože ta nevyžaduje důkazy.“ Objevitel kosterních nálezů rodu homo erectus a homo ergaster tak v Rozstřelu geniálně shrnul to, co si myslím. A dodnes jeho slova při různých příležitostech cituji.

Jak vypadá Váš běžný pracovní den? Zkuste jej prosím popsat od prvního šálku kafé až po čas, kdy Vám "padla".

Každý den je jiný. Ale vyberu ten nejextrémnější. V půl sedmé vstávání, hned na to sprcha, snídaně, cesta do školky, pak do školy, výuka dvouhodinového semináře politologie, cesta na iDNES.cz, krátká porada s dramaturgem, jeden rozhovor živě, druhý předtočený, pak rychlý oběd, následně zpracování natočeného Rozstřelu do článkového textu, na hodinu si jdu zaběhat nebo zahrát tenis, pak školka a domů. Ale pokud mám službu i v rádiu, přemístím se na pátou na Impuls a tam vysílám zprávy až do půlnoci. Usnu kolem jedné.

 

Jak nejraději trávíte volný čas? Co Vám nejvíce "nabíjí baterky"?

Naše dvě obří kočky, knížky, péče o zahradu a možná se mi budete smát, ale také Xbox. Buď logické nebo coop hry. A když je dům prázdný a jsem doma sám, moc rád hraju na kytaru, flétnu a piano. A občas i něco složím. Vím, není to nic zázračného, ale baví mě to.

Hrajete či sledujete ještě stále tenis?

Hraju a sleduju. Tenis je má celoživotní láska. A víte, co je zajímavé? Mám stále šikovnější ruku. Ale jak mi táhne na padesátku, mé nohy jsou mnohem pomalejší. Mít tak přesnou ruku před třiceti lety, možná bych u závodního tenisu zůstal. Ale není lahodnější pocit, než v mém věku porazit o generaci mladší tenisty. A věřte, nevěřte, stále se mi to občas stane.

 

Prý rád cestujete. Kde se Vám v životě nejvíce líbilo a proč?

Na to je snadná odpověď: v Paříži. Když tam jsem, jako by ožívaly všechny ty postavy z mých historických knížek. Byl jsem tam mnohokrát, a ještě mnohokrát tam určitě zavítám. Ale nejvíc ze všeho se mi líbí doma. U nás na vesnici, na zahradě, s rodinou, lidmi, které mám nejradši.

 

Bojoval jste někdy s prokrastinací? Pokud ano, jak jste ji zvládl?

To mi povídejte. Bojoval a bojuji. Tak dlouho jsem kdysi odkládal jeden nepříjemný zákrok u zubaře, až jsem z toho dostal bolestivý zánět. Jediným receptem, který mohu ostatním poradit, je plánování. Každou neděli si sedněte a do svého mobilního diáře si naťukejte nezbytné úkoly, které musíte v dalších sedmi dnech splnit. A pod ně si pak napište ty, které nespěchají, ale bude to bonus, když je splníte. Takže své povinné závazky sice plním, ale věřte, že seznam „bonusových“ úkolů neustále bobtná, a ne, a ne se zmenšit.

 

Užitečné odkazy

Knihy Vladimíra Vokála

Pořad Rozstřel