Elektronika nebyla mým dětským snem, za kterým bych se s odhodláním prodíral přes všechny překážky. Stejně tak jsem netoužil řídit popelářský vůz, jak to mívali někteří kluci kolem mě.
Chtěl jsem obout hokejové brusle a zapisovat se do statistik střelců národního týmu. A samozřejmě – brát zlato. Jiný cíl by tehdy ani nedával smysl, když jste v televizi sledovali vítězné šňůry Jágra, Straky nebo Hniličky.
Tahle cesta mi nevyšla. U kovů jsem ale přece jen zůstal – jen trochu jinak, než jsem si tehdy představoval.
Elektronika mě postupně učila o vodivosti zlata, stříbra, mědi i hliníku. A možná to celé začalo dětskou zvědavostí. Tou otázkou, proč obyčejný vypínač dokáže rozsvítit místnost. Nebo co se skrývá uvnitř herní konzole. Co je pod dokonale modelovanými plasty Segy Mega Drive 2, že dokáže na mém tehdy hubeném dětském obličeji vykouzlit tolik radosti?
Rodiče už zjevně nebavilo sledovat, jak doma neustále něco rozebírám, a tak mě na základní škole přihlásili do kroužku elektroniky. Na ty časy vzpomínám s hřejivým pocitem. Ve tmě mi naproti chodil táta se psem Rockym – tehdy ještě štěnětem, které nedokázalo ujít celou cestu po svých. A když jsem něčemu nerozuměl, byl tu strýc, který mi vše trpělivě vysvětlil.
Dnes k těm vzpomínkám cítím i respekt. Protože ani táta, ani strejda, ani náš pes Rocky už tu nejsou. A není tu ani ten pocit dětské magie, který jsem cítil pokaždé, když jsem objevoval to, co je dnes samozřejmé.
Zůstalo ale něco jiného.
Respekt. Elektronika je síla, která se neřídí dojmem, ale fyzikou. A ta platí pro každého stejně. Naučila mě trpělivosti – protože vyvinout systém znamená testovat, opravovat, zkoušet znovu. Naučila mě odpovědnosti – protože chyba není jen číslo, ale důsledek.
Právě v tom jsem se našel. Moje práce je dnes mým koníčkem.
Když se ohlédnu, nevidím promarněný sen. Vidím cestu, na které mě formovali lidé, kteří tu už nejsou. A vidím obor, který mě naučil trpělivosti, odpovědnosti a pokoře.
A za to jsem vděčný.
Žádné komentáře:
Okomentovat